Kategorie
PodkategoriePodorlicko
Poličsko
Odborné práce Marie Štěpánová
Ostatní autoři
Dokumenty Polička a okolí
Obecné |
Jak žili vesničané na Poličsku za starodávna - Svatba - Pohřeb Každá
událost v životě našich předků byla doprovázena určitou obřadností. Svatba
Před
vstupem do manželství byly mezi rodinami snoubenců vyřešeny finanční otázky,
čehož se obvykle ujímal někdo z příbuzenstva. Grunt se nedělil, zůstával
obvykle nejstaršímu synovi, jenž tak dostával největší podíl. Jenom když byl
nestarší syn nemocný a nemohl hospodařit, přecházel grunt na mladšího. S
hospodářstvím převzal nový majitel povinnost přispět na věno sourozenců,
„vejplatu“. Byly-li ostatní děti ještě malé a neměli-li pro ně ještě dost
našetřeno, hospodařili rodiče ještě několik let a potom teprve odcházeli „na
vejminek“. Při tom si ponechali něco polí a dobytka. Obdělávat pole k výměnku
byl povinen mladý hospodář, dále bylo stanoveno, kolik bude mladý hospodář
odvádět výměnkářům z různých plodin a peněz. Rodiče odcházeli na vejminek i s
dětmi, pokud byly svobodné. Věno ženicha a nevěsty bylo stanoveno ve
svatebních smlouvách. Na grunt
bral hospodář výpomoc z chudších rodin. Chasník a děvečka bývali najímáni o
Novém roce. Byli bráni jako členové rodiny, s níž jedli u společného stolu.
Spali ve chlévě na „palandách“. Když se
rodiče shodli na věnu, byl stanoven den svatby, nejčastěji úterý. Ženich si
zvolil „družbu“ - obyčejně úkol družby zastávala jedna osoba pro celé okolí -
a „mládence“. Nevěsta měla „starou svarbí“ a „droužky“ - družičky. Předem se
pekly koláče, které družičky roznášely, družba a mládenci zvali obřadně v
sobotu a v neděli hosty na svatbu, potom je ještě jednou opakovalo pozvání
časně ráno v den svatby.. Jak již
bylo řečeno, oddavky se téměř vždy konaly v úterý. Hosté nepřicházeli s
prázdnou, nýbrž nosili mléko, máslo, drůbež aj. Tohoto příspěvku bylo třeba,
neboť hostů bývalo mnoho. Družba šel s mládenci pro ženicha. Doma se ženich s
rodiči rozloučil a šel s družinou do domu nevěstina. Kolem stavení, kde se
svatba konala bylo mnoho diváků „na čumendě“. Ti byli obdarováváni koláči i
jiným jídlem. Nevěsta
se s družkami schovala a družba ji musel hledat a když ji nalezl, vykupoval
ji od staré svarbí. Potom ji přivedl k ženichovi a tázal se ho, zdali si ji opravdu
vyvolil a když ženich přisvědčil, vyzval družba snoubence, aby poděkovali
rodičům. Potom šlo nebo jelo do kostela. Družičky rozhazovaly koláče,
nalévaly rosolku ( za starších časů z krásně malovaných čtyřhranných lahví,
„prysek“ ). Svatbu jedoucí po silnici diváci „zatahovali“ a svatebčané se
museli vykoupit. Z kostela šli účastníci nejprve tancovat do hospody a teprve
když se setmělo, šlo do domu nevěstiných rodičů hodovat „ke stolu“, kde po hojném jídle
byla nevěsta od starosvatky čepena a prodávána ženichovi. V oděvu svého
nového postavení, jako „žena“, šla nevěsta opět s ostatními do hospody
tancovat, obvykle „až do bílého dne“. Po troše spánku šla nevěsta o polednách
do domu svého muže. Tchán a tchýně jí vyšli vstříc, ona poklekla a prosila je
o přijetí. Zároveň jí vezli do nového domova část výbavy. Následoval bohatý
oběd u ženichových rodičů. Tím byla svatba oficiálně skončena, ale hosté
zůstávali ještě den - dva. V neděli na to byl „přátelský oběd“ u mladých
manželů zvaný „pozvůky“. Vrchnost
uplatňovala své zájmy i při sňatcích, a tak se můžeme domnívat, že jen málo
sňatků bylo uzavřeno z lásky. Majetkové poměry snoubenců upravovaly právní
předpisy, na tom či onom panství platné. Obvykle byly vypsány ve svatební
smlouvě. Oproti věnu, které přinášela nevěsta, se od ženicha žádala do roka a
do dne několikanásobné obvěnění. Po té době nastupovalo „životné neboli věčné
věno“, totiž společný majetek. Zůstalo-li manželství bezdětné, dědil jeden
manžel po druhém, jinak měla matka rovný podíl s dětmi. Svatební hostiny
zřejmě vznikly až koncem 17. století, když se při nich předčítaly svatební
smlouvy, aby se staly takto veřejně známými. Narození dítěte
Žena se
v době těhotenství musela vyhýbat různým pokrmům (luštěninám, čerstvému
pečivu, chléb nevyjímaje), také se neměla dívat na ošklivé věci, mnout si
ruce a.j. Pro
rodičku se za starších dob upravoval „kout“, kde bylo přítmí a větší klid, za
starších dob byl celý kout zakryt vyšívanou koutní plachtou. Porodní
„přísežná“ baba dostávala za pomoc finanční odměnu. Při
narození dítěte přicházeli příbuzní a známí s blahopřáním. Tradiční byly tyto
„vinše“ : „ Čím vás Pán Bůh milý ráčil
navštíviti, abyste ke cti a chvále boží k vašemu zalíbení vychovali a
vychovati mohli, to vám na milém Pánu Bohu vinšuju a vinšovat
nepřestanu.“ nebo „ Chovejte rádi, co vám Pán
Bůh ráčil dáti, abyste ke cti vychovali, aby se to vaše chování Pánu Bohu
zalíbilo.“ Návštěvnice
přinášely „do kouta“ slepici s lukšemi ( nudlemi ), koblihy, masovou polévku,
boží milosti, kávu atd., prý pro domácí lidi, aby rodička byla vaření
ušetřena. Ke křtu
se dítě balilo do červené peřinky s červenými fábory, jen vínek, za který
zastrkovali kmotři dar (peníz - „do vínku“) byl z tenkého plátna bíle
vyšívaný. Po křtu se kmotrům a přátelům strojila hostina. Chudí se kmotry
vybírali mezi zámožnějšími, odříci kmotrovství bylo velikým hříchem, kmotři
byli kmotřenci po rodičích nejbližší.
Byli povinni, v případě úmrtí rodičů, starat se o dítě až do jeho dospělosti. K prvním
dnům šestinedělí se vázaly různé pověry. Aby k ženě a jejímu dítěti neměly
přístup zlé bytosti, které by jim mohly škodit, měla mít matka neustále pod
poduškou kříž nebo modlitební knížky a dítě v peřince růženec. Matka nesměla
dítě v šestinedělí bez „požehnání“ opustit nebo by mohly přijít „divoženky“ a
vyměnit dítě za mrzáka. Šestinedělka nesměla také vycházet na pole, zvláště
po západu slunce, protože jinak by pole postihla pohroma, hlavně kroupy. Pohřeb
I při
tak smutné události, jako byl pohřeb se pozůstalí snažili, aby se pohřebníkům
„dali vidět“. Dokud byl zemřelý v domě, chodili známí za večera zpívat,
přičemž byli rodinou uctíváni. Žena „otloukačka“ zvala na pohřeb a dostávala
za to ve stavení výslužku. Při
pohřbu svobodného mládence nebo dívky bylo množství družic a mládenců, které
rodiče pak okázale pohostili, aby mrtvému dítěti nahradili svatbu, jíž se
nedočkalo. Veřejný život
Další
významnou událostí byly jarmarky čili výroční trhy, které se ve městech podle
výsadního práva konaly čtyřikrát až šestkrát. Ten den dopoledne nebo den
předtím se konaly trhy na dobytek. Jarmarky byly lidovými slavnostmi, na něž
přicházeli výrobci a řemeslníci z dalekého okolí, ale i mnoho venkovského
obyvatelstva. O
náboženských svátcích se konaly pouti, a to nejvíce k sochám, do kapliček a
mariánských kostelů. K nejslavnějším poutním místům východních Čech patřil
Chlumeček u Luže, v blízkém okolí Balda neboli Zlatá studánka u Poličky. Poddanské
povinnosti
Pozemkový
majetek mimo rychty byl v dědičném nájmu a práce panské a veřejné se
obstarávaly robotou. Poddanské poměry nebyly proto stejné ani ve všech obcích
jednoho panství a časem se měnily i v téže osadě. Byly-li všechny chalupy a
statky ve vsi obsazeny řádnými hospodáři, spokojovala se vrchnost s
„nájemným“, které původně představovalo odvádění určité části úroky tzv.
desátku. Tato dávka plodin odváděná jednou v roce byla ovšem příliš nejistá,
a proto se časem změnila zčásti nebo docela na pevný plat zvaný úrok, který
se platil ve dvou termínech, na jaře na Sv. Jiří a na podzim na sv. Havla (
sv. Václava ). Také zbylé části plodin se proměnily na desátek pevný ( tedy
na přesně stanovené každoroční množství ). Vedle
toho byly dávky, které se neopakovaly každoročně ani stejnou částkou, tzv.
platy běžné. Placení
úroku a vykonávání roboty nebylo vázáno na osobu, ale na grunt. Po roce
1680 zasahoval do poddanských poměrů stát, aby chránil sedláka jako
poplatníka. Zvláště důležitý byl Karlův robotní patent z r. 1738, kterým se
vysvětlovaly a rozšiřovaly první patenty z června V roce
1770 se staly selské statky, které byly dosud jen v dědičném nájmu, dědičným
vlastnictvím sedlákovy rodiny a r. 1781 bylo zrušeno nevolnictví. R. 1783
byla robota přeměněna na plat a panské dvory byly rozděleny na drobné selské
usedlosti - famílie. Správa obcí
Svěřená
soudní moc se ve 14. století přenášela v prvním stupni se správou osady na
rychtáře, kterým připadala část uložených pokut. Rychtáři byli osvobozeni ode
všech povinností a dávek mimo královskou berni, měli v osadě právo výčepní (
krčmu ), užívali určitých pozemků a měli v obvodu spravovaného území volný
lov vysoké zvěře, zajíců a ptáků. Za to bylo jejich povinností vybírat úrok,
rozdělovat roboty, vymáhat úrok a dávky a odvádět je úředníkům. Okruh
rychtářovy působnosti se časem zmenšil, a tak ve druhé pol. 16. stol. mohli
převzít rychtu i lidé poddaní, kteří byli po dobu vykonávání úřadu osvobozeni
od robot. Právní
rodinné poměry
V
nejstarších dobách řídil rodinu hospodář a rodiče hospodařili až do smrti.
Zemřel-li hospodář brzy ( nebo utekl-li z panství a opustil rodinu ) převzala
vrchnost sirotčí péči. Za sirotka byla považována i vdova. Vrchnost se
snažila, aby se vdova znovu provdala a nový hospodář obyčejně hospodařil „do
vejrostu“ nejmladšího mužského sirotka. Byla-li ovšem vdova starší a měla-li
dospělejší děti, zvláště syna, ponechalo se jí hospodaření s nimi, pokud
neměla syny, nastupoval obyčejně zeť. Vdoviným sňatkem se zakládala nová
rodina, vdova vypadla z vrchnostenské sirotčí péče, zůstaly v ní však všechny
její dosavadní děti. Ty se vedly v evidenci a musely se každoročně hlásit u
vrchnosti. Malé děti, které ještě usedlost mnoho nezatěžovaly se obyčejně
ponechávaly matce než si mohly samy vydělávat a otčím je musel živit a šatit.
O větších dětech se rozhodovalo individuálně. Když se starší dítě ponechalo u
otčíma, musel je platit jako cizího čeledína. Nejčastěji se však dávalo do
cizí služby. Neměl-li sirotek dostatečný otcovský podíl, dala ho vrchnost za
vlastního ( se stejným dědickým nárokem jako vlastní děti ) buď otčímovi,
dědovi nebo jiným příbuzným, kteří neměli vlastní děti nebo byly jejich
vlastní děti již vyplacené. Výměnek
se proto na vesnicích do 16. století vyskytoval jen ojediněle. V první
polovině 18. století jsou výměnky obvyklé zejména pro matku – vdovu, která se
již nemohla znovu provdat. Nejčastější byly výměnky pro nedospělé a
nezaopatřené nebo nějakým neduhem postižené sourozence. Obvykle se vymiňoval
byt a strava až do smrti ( v případě vdovy a neduživých dětí ) nebo do doby,
kdy budou „moci sobě zasluhovati“ ( v případě zdravých dětí ). Těm se také
stanovila určitá „vejprava“. Teprve od druhé poloviny 18. století postupovali
zestárlí a k práci neschopní hospodáři nejstaršímu synovi. Výměnky jsou čím
dál tím obšírnější a stávaly se tak nejtíživějším břemenem pro nastupujícího
hospodáře. Rodinný majetek
Hospodář
rozhodoval i o rodinném majetku. Hotové úspory byly v selských pozůstalostech
ojedinělé. Jádrem rodinného majetku zůstalo to, co hospodář ročními splátkami
vyplatil na pronajaté usedlosti. To se rozdělovalo mezi jeho dědice (
manželku a děti ) a na jejich podíly ( spravedlnost ) se dělil složený
závdavek určený na nejnutnější platy a dluhy a roční splátky. Nastupující
hospodář platil roční splátky na „spravedlnost“ jednotlivých dědiců (
nápadníků ), a to přednostně starším sourozencům. Trvalo tedy často řadu let,
než se na mladšího podílníka dostalo, a proto v případě potřeby prodávali
někteří podílníci se svolením vrchnosti své podíly za sníženou cenu za hotové
buď držiteli gruntu nebo i jiným osobám. V některých případech mohly tyto
podíly připadnout vrchnosti, zejména když dědic zběhl z panství nebo spáchal
nějako „zlý“ skutek. Drahotní poměry
Ve
starších dobách nepodléhaly cenové poměry takovým změnám jako nyní. Do konce
18. století se na vsích cenily svobodnické grunty za 800 - 2000 zl., celolány
800 - 1600 zl., půllány 400 - 1000 zl., čtvrtky 200 - 500 zl., podsedky 100 -
250 zl., dolky s poli 60 - 140 zl., chalupy bez polí 6 - 100 zl.. Při
stanovení ceny záleželo na uzpůsobení stavení, hlavně však na větší nebo
menší možnosti získání živobytí a jakost pozemků. Literatura : K.
Chotek Široký Důl.
Národopisná monografie české vesnice T.
Nováková Potulky po Čechách
východních J.
F. Svoboda Vlastivěda Moravská,
II. Místopis, Žďárský okres |
