Kategorie
PodkategoriePodorlicko
Poličsko
Odborné práce Marie Štěpánová
Ostatní autoři
Dokumenty Polička a okolí
Obecné |
Příběhy
z Prusko-rakouské války 1866
V prusko-rakouské válce
bojovalo mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Byl mezi nimi také Jan Šilar (* 5.3.1843 v Nepomuku 1. -
U rychtářů, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863 k 30. pluku polních
myslivců. V Uhrách prodělal výcvik a když se roku 1866 stahovala pruská
armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes
Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici „na bránce“ a ve vsi
Vystrkově svedli tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a
ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. pluku? Skončil v pruském
zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého,
byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že
sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní. ( podle knihy Jana Šilara
„Čermenské obrázky“ ) A jak to bylo dál v krvavé
vojně ? 3.7.1866 se u Sadové u Hradce
Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí
440.000 vojáků; Pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných,
zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému
vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také
použití pušek tzv. zadovek ( jehlovek ), které se nabíjely snáze a rychleji
zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek
nabíjených zpředu hlavní. Ač v řadách poražených, přece jen měli
přímí účastníci krvavého masakru Josef ( * 1840 ) a Antonín ( *
1842 ) Novotní, bratři z Kunčic č. 52, obrovské štěstí … V roce 1866 kdy odbývali si Josef a
Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou
rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině,
když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni
loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky,
peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u
dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva
zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a
modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé
střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě
matka, nemohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila
svého synka Adolfa, tehdy 16tiletého ku Královému Hradci, by se zeptal,
jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a
večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do
brány v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však
s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a
sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě
běžel druhý den k domovu. ( Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20 ) Bitvu u Hradce Králové přežil i
když zraněný, také další kunčický rodák – Karel Moravec, * 1841, †
1900, pozdější držitel č. 83. Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6
roků až do války 1866. …. byl v seči u
Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v
rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli
ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může
chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své
rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce
napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a
tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený.
Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své
povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo
propuštěn domů docela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a
říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý,
potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko
zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k
dobrému. ( Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č.
131 ) A proč se to všechno vlastně událo?
Příčinou války byla snaha Pruska a některých německých států o nové
uspořádání Německa s následným odstraněním Rakouska z jeho mocenské
pozice. Průběh střetnutí byl velmi rychlý, soustředil se v podstatě do
sedmi týdnů a ještě konkrétněji do sedmi dnů, které rozhodly.
Pro mocenské ambice několika málo
státníků bylo během pěti týdnů ( od 26.6. do 28.7. ) zraněno 30.418 na
rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473
pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE ! Co se v osudných dnech dělo na
Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar, * 9.10.1897, Kunčice 47
: 14. 5. 1866 přitáhlo první vojsko
reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi
tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V
červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u
Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro
vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3. 7. Tuhá bitva,
mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a
Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11. 7. Cvičení pruské
kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci
Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V
hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli
zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon
(přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1
libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické
pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21. 5. Leželo na
poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem
mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle
nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera. Nedaleko od Kyšperka, v Dolní
Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti
byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě
vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy -
kaštan a lípa. Když zastínily
prostranství před kostelem, padly o ony. ( podle knihy Jana Šilara
„Čermenské obrázky“ ) Každá vojna má i své nešťastné
lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec : Už delší
dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích
v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska.
V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil
nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený
Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého
synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě
nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna
Pecháčková. Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si
nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Obvinila jej, že za odebrané
zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského
trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko,
kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský
život ? ( podle knihy
Jana Šilara „Čermenské obrázky“ ) „Po skončení války zůstalo
v Čermné, ale i všude po Čechách mnoho nezaopatřených sirotků. V té
době konal v Horní Čermné misijní práci kazatel Jednoty Ochranovské
Vilém Hartwig. Obstaral peněžní prostředky nejen z Německa, ale i
odjinud ze zahraničí i ze zámoří a postavil v Horní Čermné za hřbitovem
vedle usedlosti 189 sirotčinec asi pro čtyřicet chlapců. Byl to jeden
z prvních sirotčinců na území Rakousko-Uherska.“ ( podle obecní kroniky Dolní Čermné
) |
