Kategorie hlavní stránka vyhledávání rodokmenů Ausarbeitung des Stammbäume Podorlicko Poličsko pomůcky pro badatele odborné práce dokumenty databáze rodů Návštevní kniha pro Vaše vzkazy Podkategorie Podorlicko Šlechtici od Orlice Příběhy lidí veskrz obyčejných Lidé temnými silami vládnoucí Z války prusko-rakouské 1866 Místa tajemná a kletá Střípky z historie A voda se valila... Svatební zvyky, obyčeje a říkání Jedli, pili, hodovali... Pověsti a jejich historické jádro Rody z Podorlicka Poličsko Rody z Českomoravské vysočiny Z knih Černých jinak Smolných … a jiné soudní případy Pohromy a vojenské události Conscripce, Raabský systém, renovace magistrátu a Tableu generale z pohledu současníka Ze života Josefa Preislera, pilníkáře v Moravských Křižánkách č. 37 Střípky z historie Historické fotografie Odborné práce Marie Štěpánová Nejstarší historie panství Žampach Dlouhoňovice. Pohled do historie vsi do poč. 19. stol. Využití historické klimatologie v genealogii Podorlicka Ostatní autoři Vystěhovalectví z Poličska v letech 1850 – 1890 (Karel Kysilka) Počátky evangelického sboru v Poličce (Bohuslav Šauer) Měna na Moravě a některé cenové relace na Horácku (Ing. M. Fadrný) Z historie kunštátského panství ve 30tileté válce (Ing. Mojmír Fadrný) Ohlas válek o rakouské dědictví na Kunštátsku (Ing. Mojmír Fadrný) Průběh a oběti cholerové epidemie v Poličce roku 1866 (St. Konečný) Dokumenty Polička a okolí Instrukcí aneb pravidlo Kontribuční knížka Polička – majitelé usedlostí 1761 „Plnomocenství“ Zakládací listina města Poličky Obecné Toleranční patent 1781

„Šlechtici“ od Orlice Na příslušníky šlechtických rodů se mnohdy díváme jako na něco zvláštního, výjimečného. Ovšem pravá urozenost není v krvi ani v dlouhém rodokmenu, ale ve způsobu života. Vždyť slovo „šlechta“ má původ v přídavném jménu „šlechetný“. Tady, v Podorličí žili lidé, kteří sice žádný titul neměli, ale celým svým životem dokázali, že se mezi šlechtu v morálním smyslu řadí. A pár takových výjimečných, čestných a pracovitých „šlechticů od Orlice“ vám představím. Ačkoliv bude řeč o mužích ojedinělých vlastností a povah, nedá mi to, abych také nevzpomněla na všechny bezejmenné, tvrdou prací předčasně zestárlé ženy, které sice nic neobyčejného nevykonaly, ale žily své životy stejně poctivě, vychovávaly děti a vytvářely to, čemu se říká „teplo domova“. I ony zaslouží obdiv a svými činy jsou stejně urozené „šlechtičny od Orlice“. Silnice za Život František Hubálek, * cca 1782, † 13.5.1852 Celné 35 František Hubálek strávil dvanáct let na vojně, prošel třemi zlými bitvami, ale nikoho nezabil a ani jemu se nic nestalo. Jako vysloužilec se vrátil do rodné vsi a živil se jako švec a pstruhař. Roku 1831 přišla do Evropy mohutná epidemie cholery a nevyhnula se ani zdejšímu kraji. V Těchoníně a celném zemřelo ve dvanácti dnech sedmnáct lidí. Když si smrt vzala i pár sousedů, pozoroval s obavou František ženu a tři děti, zda se u nich neobjevují příznaky nemoci. Naštěstí všichni přežili a tehdy hospodář přemýšlel, čím je to, že si tolikrát zachoval zdraví.  Aby osudu splatil dluh, rozhodl se každý den udělat něco dobrého a nepromarnit ze života lenošením ani chvilku. Jak si umínil, tak i žil – pomáhal lidem i zvířatům, ale netušil, že nejtěžší zkouška na něj teprve čeká.... Začátkem března 1841 se oteplilo a nastalo prudké tání, Voda v Orlici valem stoupala a nesla s sebou silné ledové kry, které ucpaly řečiště a voda se valila zpět k Celnému, kde zaplavila několik chalup. Pak se zátaras na řece přece jen protrhl a divoký proud se vylil na cestu pod skalkou a vysoká vlna se valila k Těchonínu. Když voda opadla, kdekdo se zhrozil nad tou spouští.  Obrovské kameny rozeseté po louce a pastvině, mezi tím kopce štěrku a písku, jámy a výmoly plné bahna. Cesta spojující Celné a Těchonín zůstala zcela nesjízdná. Bylo jisté, že tudy dlouho žádný vůz neprojede. Celenský rychtář prosil o pomoc u panstva v Kyšperku, ale pomoci ani peněz se nedočkal. Napravit řečiště a vybudovat novou silnici si měla obec sama. Par sousedů se pustilo do práce, ale čtvrtý den zůstal uprostřed spouště jen osamocený šedesátiletý František Hubálek. Vzpomněl si na své předsevzetí i na slova nekořského pana řídícího : „Ten nežil, po kom čestná památka nezůstala“ a rozhodl se, že po sobě zanechá kus pevné a široké silnice. Věřil, že mu Pámbu dodá sílu, zdraví a vytrvalost, aby dílo dokončil. Vybíral kameny z řečiště, rozbíjel je, vystavěl z nich taras, vyštětoval širokou cestu a drobné použil na povrchový štěrk. Ač je to k nevíře, setkával se často s lidskými nepochopením a závistí. Častokrát mu zlí lidé práci kazili, ale František nepovolil. Utrmácen těžkou dřinou, zasedal večer k ševcovině, aby nešidil rodinu a zajistil nutnou obživu. Deset let se těžce lopotil, překonával všechny překážky a vydržel – vybudoval ve špatném terénu na příkrém svahu ohrožovaném řekou dokonalou silnici v délce tři sta sáhů, tj. 0,57 km. Jako by se osud naplnil, těšil se František Hubálek ze svého díla jen několik dnů, zemřel 13.5.1852 ve věku 70ti let na plicní nemoc kameníků, tzv. zaprášení plic.  „S pýchou a pocitem cti budou současníci vyprávět budoucím, že v jejich středu žil kdysi člověk chudý na pomíjivý majetek, ale bohatý vytrvalostí, odhodláním, obětavostí a silou činu...“ (těchonínská kronika) - podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 Abych nekřivdila ostatním, Františku Hubálkovi častokrát pomáhal při práci jeho syn a roku 1847 po padesát dní  i vojenský vysloužilec Josef Štěnička z Těchonína. Strejc Tonda, Vynálezce Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín Vyučeného kováře Antonína Šulce, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával : „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit...“. Jak říkal, tak také dělal. Strejce Tondu moc trápilo, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a pak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání. Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům; velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení. Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šolc onemocněl a zakrátko zemřel v létě 1934 nad nedokončeným dílem. Svou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní. Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. ( podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 ) A ještě něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela .... Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Obrfůra František Klášterecký, * cca 1870 Vitanov, † 2.3.1947 Pastviny Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny… V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí. Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny ( např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900 ), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František Klášterecký však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží. Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z 10 km vzdáleného Kyšperka přivést 3 metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou. Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta. František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu. A od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Těžké práce ubylo a navíc přibyl přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v  kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl. Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. A tak dožil v pilné práci až do své smrti. ( podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 ) „Král“ Šlezinger Libor Alois Šlezinger ( Schlezinger ), * 28.10.1806 Ústí nad Orlicí 314, † 24.2.1893 Denver USA tkadlec, představitel českého národního obrození, vlastenec Roku 1848 se gardy všech obcí kolem Ústí nad Orlicí se spojily vespolek. Měli vrchního vůdce, písmáka, bohatého tkalce Libora Šlesingera, ústeckého měšťana. Mezi lidem šla pověst, že z prostého lidu vzejde českému národu slavný král, který bude dlouho šťastně panovat. Lidé se domnívali, že tím vyvolencem je Šlesinger. Nazývali ho králem a jeho ženu královnou a hromadně se k němu hrnuli, vším možným ho obsypávali. Dokonce mu prý svěřovali i své statky, neboť věřili v jeho bohatou odplatu. Odíval se krojem, který měl označovat vysokou hodnost, za širokým pasem nosil dokonce i zbraň. Když pak gardy táhly na pomoc Praze, sebral se i Šlezingr a šel přes Říčky, Bezpráví, Pernou do Brandýsa. Do Prahy vyslal napřed na zvědy posla. Když jim vylíčil situaci v Praze, vrátily se gardy domů. Šlesinger zůstával stále v popředí všeho městského ruchu a obrátil na sebe pozornost vlády. Nakonec byl zajat a vyšetřován, že svádí lid. Osobní Šlesingrova bezpečnost byla ve stálém nebezpečí, i lidé jemu oddaní byli stíháni. Aby sešel z očí, koupil si mlýn kdesi u Potštejna. Ani tam neměl pokoj, tak odjel do Ameriky. Lid na něj dlouho pamatoval. ( Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995 ) Zatímco otec byl truhlář a sklenář, Libor se vyučil tkalcem a jak bylo tehdy zvykem odešel na vandr. V roce 1829 se vrátil zpět do Ústí  a o tři roky později se oženil s Annou, dcerou Augustina Rypky z Ústí n. O.    Postupně si zřídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později v Kutné Hoře. Šlezinger se stal  prvním exportérem ústeckých rukodílných tkanin. Při častých návštěvách v Praze a v Kutné Hoře se seznámil s tehdejšími předními českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních českých spolků v Praze. V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho tisk v Praze a po českém venkově. Karel Havlíček Borovský jej navštívil i v Ústí n. O.. Ve svém domě čp. 236 (dnešní ulice M.R. Štefánika, dům již nestojí) se scházel s tkalci a soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou. 19.3.1848 vezl z Prahy do Vídně jako člen poselstva rakouskému císaři Ferdinandovi požadavky českého národa.  Aktivně se účastnil i události o svatodušním pondělí 12. června 1848 v Praze, kdy s ostatními bojoval na barikádě. Když se Praha vzdala, byl i s jinými zatčen a dvanáct týdnů vězněn. Po několikatýdenní vazbě, jeho manželka Anna s přáteli usilovala o jeho propuštění. Požádali tehdejšího ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního radu Antonína Koblera o vysvědčení zachovalosti pro Šlezingera. Bylo vystaveno, ale s tím, že Šlezinger nebyl sice nikdy trestán, ale že „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Šlezinger proto zůstal ve vězení a v Ústí nad Orlicí nastalo velké pobouření. „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“ I po propuštění byl ‚Slezigr pod stálým policejním dohledem. V roce 1856 se proto s rodinou vystěhoval do Spojených států severoamerických, kde v Nebrasce farmařil.  Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajánském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsání knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“. A přece se v chalupě na břehu Orlice narodil hoch, který dostal šlechtický titul doopravdy .... Šlechtic od cepu František Faltus, * 19.10.1773 Bořitov 19, † únor 1857 Trnava ? Koncem listopadu mlátil starý Faltus se synem Franckem obilí. Skoro dvacetiletý mladík myslí na ledacos, a tak občas vypadl z rytmu a uhodil do tátova cepu. Když se to stalo poněkolikáté, otec se rozkřikl : „Kolohnáte nemotorná, ty mně to děláš naschvál, já tě za to porovnám cepiskem“ a napřáhl cep na syna. Ten na nic nečekal, praštil cepem o mlat a pryč.... Nepřemýšlel kam běží, až se ocitl na Bredůvce u hospody, kde verbíři sháněli vojáky. Francek s hlavou plnou vzteku a vzdoru nad selským údělem neváhal a nechal se naverbovat. Tvrdý výcvik vydržel se zaťatými zuby. Hulákání a kopance brzy přestaly, protože oficíři brzy poznali, že Francek je voják chytrý a ctižádostivý. Jak by také ne, když uniforma hřála líp než šaty z režného plátna a jídlo bylo přece jen chutnější než kyselo, brambory na loupačku či podmáslí.... Tak pěšák František Faltus prošlapal celé mocnářství, Bavory, Francii, císař pán vydal ve Vídni 15.2.1824 listinu, kde se m.j. praví : „My, František I., z boží milosti císař rakouský .... bereme a uvádíme na vědomí, že Franz Faltus, nadporučík regimentu pěchoty, s ohledem na získané zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického. On totiž začínal jako prostý voják a po třicetileté dobrovolné vojenské službě, během níž se zúčastnil třinácti polních tažení, při kterých tři obležení prodělal zčásti jako poddůstojník, zčásti jako skutečný důstojník a nechal se ku spokojenosti svých představených i k jiným důležitým službám vojenským používat. Proto jsme jako odměnu za tyto zásluhy Františka Faltuse včetně jeho manželských potomků obojího pohlaví pro všechny budoucí časy ... povýšili do stavu šlechtického a propůjčili mu čestné oslovení „šlechtic von“.... Jako trvalý důkaz této naší vůle a povýšení propůjčujeme Františku von Faltusovi následující v barvách navržený šlechtický znak, totiž přesně ve špici se sbíhající červený a modrý po délce půlený ke hlavě znaku směřující štít, který je podložen třemi heraldickými korouhvemi a nad těmito uprostřed v dělení štítu se vznáší zlatá hvězda, vpravo pak v červeném poli na zelené půdě vykročený jeřáb ve zlatě a v modrém poli se z okraje štítu vypíná strmá skála a z ní obrněná paže přísahá taseným mečem se zlatým držadlem.“ Před svou smrtí si bezdětný František von Faltus přál, aby jeho šlechtický znak převezli do domů do Bořitavy, kde měl sloužit mladým chasníkům ku povzbuzení. No, nevím, zda zrovna život tohoto „šlechtice od Orlice“ stál za následování a jestli byste z výše uvedených mužů povýšili právě jeho.