|
|
Sedliský
historie mlynářského rodu z
Vysočiny
Původ příjmení Sedliský
( zdroje : J. F. Svoboda, Vlastivěda
moravská, II. Místopis, Žďárský okres, vydáno v Brně 1937, str. 77 - Jména
rodová; Dobrava Moldanová, Naše příjmení, Mladá fronta Praha 1983, str. Příjmení Sedliský patří do velké a rozmanité skupiny příjmení tvořených z
místních jmen. Označovat člověka podle místa jeho původu či majetku bylo
obvyklé u šlechty stejně jako u měšťanů už od středověku. Přípona -ský je v
této skupiny nejčastější. Příjmení Sedliský je podle Dobravy Moldanové utvořeno z místního jména
Sedliště ( obec nedaleko Jimramova ). Jeho staršími variantami jsou příjmení Sedlištský, Sedlišskej, v zápisech
týkajících se členů rodu najdeme uvedeno i Sedlistský, Sedlitský, Sedliszský, Sedližský, Sedlisťský, Sedliczký,
Sedliscký, Sedlitczský. Ve zmiňovaném Sedlišti u Jimramova
zanikl rod Sedliských r. 1805, jeho další linie prokazatelně žily
v oblasti Poličska. Pátrání v historii sledovaného rodu
skutečně potvrdilo původ příjmení. Zatím nejstarším doloženým předkem je
Matěj, mlynář v Sedlištích ( cca 1566 - 1614[5] ). Prvním známým užitím přídomku
„Sedlištský“ jako příjmení je zápis o rozdělení podílu Mariany na
Kocourkovském mlýně v Sádku z roku 1651, kde se m.j. uvádí : „Téhož dne z
dílu Mariany, manželky Ondřeje Fixy, totiž ze 48 kop 4 gr. 3 1/2 d. rozdíl
učiněn mezi ní a sirotky jejími po Janovi Sedlišťským, předešlém
manželu jejím náleží ....“[1].
Tento Jan byl synem výše uvedeného Matěje, mlynáře ze Sedlišť. Pro některé linie rodu ( mezi nimi i pro
hlavní sledovanou linii ) se tedy ustálilo používání příjmení Sedliský, a to z přídomku „mlynář
sedlišťský“, pro potomky již byla užívána jen podoba „Sedlišťský“ apod. Ovšem v Z historie oblasti
zdroje : J. Růžička a J. Krušina, Dějiny
města Poličky ( 1968 ) - dosud nedopracováno V nejstarších dobách je rod
Sedliských doložen v Sedlištích u Jimramova a poté zejména v Sádku
a Kamenci. Všechna tato místa patřila k panství královského věnného
města Poličky ležícím na samých hranicích Čech a Moravy. Založení královského věnného města
Poličky je kladeno do roku 1265, či spíše 1263. Vznik města zapadá do
velkolepého plánu Přemysla Otakara II., jenž nechal v průběhu 60. let
13. století vyrůst podél obchodnické stezky zvané Trstenická či Hrutovská
mnohá nová města. Smyslem královské kolonizační politiky bylo získání nových
dávek a poplatků pro královskou pokladnu jak od projíždějících kupců, tak od
samotných měšťanů a jejich poddaných. Snad souběžně s městem, snad
krátce poté vznikly i vsi v okolí Poličky. V době předhusitské byli
poličští měšťané vrchností poddaným ve vsích Sádek, Kamenec, Oldříš, Borová,
Telecí, Nedvězí, Trhonice, Sedliště a Modřec, spolu s litomyšlskou
vrchností se dělili o Široký Důl a vrchností bysterskou o Korouhev.
Mapa
Poličky a okolí Výtah z Pamětní knihy obce
Sedliště založené dle zákona ze dne
30.1.1920 čís. 80
( zdroj : kopii výtahu z Pamětní
knihy jsem získala od pana Josefa Dobiáše z Jimramova, jemuž tímto srdečně
děkuji. Pamětní knihu začal psát Josef Groulík, starosta a první kronikář –
k dispozici 7 ručně psaných listů, Historii Sedliště jsem doplnila vlastními
vsuvkami na základě zdrojů : Registra urbární 1552, Gruntovní kniha Sedliště,
Modřec, Široký Důl 1557 – 1587, SOA Litomyšl, archiv města Poličky II/236,
Ottův slovník naučný a Josef Pilnáček „Staromoravští rodové ( Brno 1972 ),
Antonín Hájek „Královské věnné město Polička do roku 1838 ( Polička 1890 ),
František Elčkner, „Kronika města Bystrého“ ( Bystré 1948) ) Popis obce
Sedliště leží v údolí na pravém
břehu Svratky. Stavení se rozkládají na obou stranách obecní silnice směrem
SZ – JV. Má 32 čísel popisných a 11 čísel uvedených v katastru indexy a,
b. Celková výměra pozemků je Místní názvy
Pozemky mezi řekou Svratkou a Příkopou
se jmenují „v Loukách“ od hranic „Panské Žákoviny“ včetně horních drah je
oblast „Žákovinská“ od horních drah až včetně dolních drah oblast
„Šemberská“, ostatní oblast po potok hraničící s pozemky obce Trhonice
„Na okruhách“. Lesy v oblasti Žákovinské zovou se
„Žákovina“ dolní a horní, „Janova bořina“ a „Hejtmánkův lacparek“.
V oblasti Žákovinské „Olšiny“, „Bořiny“, „Osičina“, „Na okruhách“,
„Horka“, „Zadní les“, „Kavačka“ a „Vzdychánky“. Strmá stráň u Jimramova
„Kozina“. Názvy luk : „V zachovankách“, „Osívárna“
již zalesněny, „U splavu“, „Mokřina“, „Zahrádka“, „Vrbiny“, „Osičina“,
„Hadovec“, „Vlček“, „Ostrov“, „Nádražnice“, „Pastouška“, „Bahna“, „Obecnice“,
„Cejn“, „Kantorka“, „Vejrka“, „Žlábka“, „Volfův
výměnek“, „Martinek“ a „Koželužka“. Počet obyvatel v r. 1900 : 263
obyvatel ( z toho 226 katolíků a 37 evangelíků ), r. 1921 280 obyvatel
české národnosti. Okresní politická správa, berní správa a okresní soud
v 10 km vzdálené Poličce.
Z dějin obce Sedliště (
výtah zaměřený především na historii mlýna )
O vzniku obce chybí podklady. V knize
„Dějiny města Bystrého“, sepsané ředitelem měšťanské školy Václavem Batíkem
je na str. 22 uvedeno : „Obec Sedliště odváděla r. 1555 velkostatku města
Bystrého platy obilní „poškorny“ řečené“ a v pamětní knize
jimramovské katolické fary stojí, že v roce 1598 byla již rychta a mlýn
v Sedlištích přifařeny do Jimramova. moje vsuvky o nejstarších dějinách
sedlišťského mlýna a Sedlišť[2]
: Registra urbární z r. 1552 uvádějí
jako zákupního rychtáře v Sedlištích Vaňka. Porovnáním s ostatními zdroji
lze říci, že se jedná o Václava Oujezdeckého z Morašic, příslušníka
starobylého vladyckého rodu. Újezdecký z Morašic - starobylá vladycká rodina, jejímž prvotním sídlem byly Morašice u
Litomyšle. Zikmund z Morašic seděl r. 1515 na blízkém Újezdci. Král
Ferdinand mu potvrdil r. 1529 vladyctví.
Zikmund byl ženatý s Kateřinou ze Sendražic,
s níž měl dva syny Václava a Jiříka. Václav měl za
manželku Mandalénu z Rokytníka. Jan, syn jednoho z bratrů,
byl úředníkem na Chropyni ve službách Jindřicha Slavaty z Chlumu. Pak
žil na dvoře v Plumlově. Mikuláše Oujezdeckého z Morašic uvádí J.F.Svoboda ve Vlastivědě moravské
– Novoměstský okres v letech 1593 - 1597 jako úředníka novoměstského
panství. Panství tehdy vlastnil Vilém Dubský z Třebomyslic. Výtah z register urbárních 1552
pro ves Sedliště
K sedlišťské rychtě tehdy patřilo 7
prutů polí, což bylo 2-3x více než měly ostatní rodiny v Sedlištích. Rychtář
ovšem platil úrok jen z 1 prutu pole. V celých Sedlištích bylo tehdy 15
gruntů, z toho 1 rychta a mlýn. Dále byla ve vsi výsadní krčma. Jména hospodářů : Vaněk rychtář,
Vašek horní, Martin Trpínů, Bartoš Ventrusů, Jan Nováček (?), Jíra Panků,
Vaněk Vernausů, Jan mezník, Martin F….ků(?), Matěj Fiksa, Jan Horů, Jan
Kubatů, Vondra Stanků, Jan Ventrusů, Pavel mlynář Škola
Dle úpisu daroval ( asi r. 1565[3] ) urozený vladyka
ze Sedlišť pan Václav Oujezdský[4]
z Morašic louku na věčné časy jimramovskému rektoru ( učiteli ) a
varhaníkovi a tamější mlynář Karel Klečka na svůj náklad vystavěl
v Jimramově školu. Louka se nazývá „Kantorka“. Škola byla vysvěcena
16.1.1609 a nalézala se ve stavení vpravo před kostelem ( čp. 72 – viz
jimramovské domy ). Zde byla škola až do roku 1801. V roce 1799 kupuje
od vrchnosti Izidor Čermák ( za 404 zl. ). Tomu zakázán šenk i hlučné řemeslo
pro blízkost kostela. Bydlel v 1. patře, dole v přízemí škola až do
r. 1801 Mlýn
Roku 1569 koupil sedlišťský mlýn (
pravděpodobně od Pavla mlynáře ) Jan Mrhal za 930 kop. Vlastnil jej až do roku 1572.
V tomto roce prodal Jan Mrhal za 930 kop mlýn Beneši Čeitovi a sám od
vladyky Václava Újezdeckého z Morašic koupil rychtu.[5] Tři roky nato, l.p. 1575 mlýn opět změnil majitele. Na pět let se jím stal
urozený pán Jan Toman Pečický z Roklína. Cena mlýna byla stále stejná. V gruntovní knize se uvádí zápis : „Léta
1579 v pondělí před sv. Šimonem a Judou ( tj. 28.10.[6]
) Jan, rychtář sedlišťský všecku svou spravedlnost, což se jí na tomto
mlejně najde k obci poličské za škody a outraty, kteréž obec poličská skrz
něho na soudu komorním proti panu Hertvíkovi Žehušickému vzala odvedl.“ Je
tedy zřejmé, že rychtář Jan Mrhal byl zainteresován do nějakého sporu města
Poličky a Hertvíka Žehušického. Prozatím marně jsem pátrala po bližším
vysvětlení tohoto zápisu, ale Jindřich Růžička v „Dějinách města Poličky“
uvádí, že hlavní příčinou sporů mezi oběma vrchnostmi byla vesnice Nedvězí
patřící Poličce, ale ležící v samém sousedství Bystrého a náležející k jeho
farnosti a školnímu obvodu. Šlo o rozpory o odvádění desátků kněžím a platů
učitelům, ovšem sváry byly i o udržování cest a mostů, o pasení dobytka v
společných stádech nebo o plnění povinnosti k obci. V zachovacím listě, který byl Janovi a
jeho rodině vystaven r. 1582 je Jan i nadále uváděn jako rychtář sedlišťský.
Konflikt s vrchností tedy urovnaly peníze a Jan o rychtu nepřišel. Roku 1580 koupilo město Polička celý
sedlišťský mlýn za 225 kop. Z rozdílu ceny je vidět, že mlýn za pět let,
kdy jej vlastnil Pečický z Roklína, velmi sešel, dal by se zřejmě nazvat
ruinou. Zřejmě došlo k rekonstrukci mlýna, neboť o několika
následujících letech sice chybí zprávy, ovšem již v roce 1588 je na
sedlišťském mlýně mlynář Matěj, prozatím nejstarší doložený předek rodu
Sedliských. Ten za mlýn opět zaplatil vyšší cenu, tedy 900 kop. Jak je dále patrné, rod Sedliských
žil v sedlišťském mlýně od r. 1588 až do r. 1815, tedy plných
227 let. Na velikonoce roku 1601 zřídila poličská
vrchnost v Sedlištích ve mlýně Matěje mlynáře prodej soli. Tím značně
zkrátila zisky města Bystrého, které mělo na prodej soli výsadní právo.
Zřejmě po mnoha bezvýsledných jednáních poličských a bysterských měšťanů se
do sporu vložil sám majitel bysterského panství Jan Bezdružický
z Kolovrat, když 31.8.1602 zaslal městu Poličce „ceduli řezanou“,
v níž žádal poličské měšťany, aby : „trh a prodávání soli vaší
obecní, nemajíce na to od jeho milosti královský žádnejch vejsad a
obdarování, čehož nikde od starodávna ani za paměti lidské v té vsi
Sedlištích nebejvalo, nově u Matěje Mlynáře, poddaného svého, sobě zarazili….
v předešlej starodávný způsob zase uvedli a mně pokutu propadenou
dvaceti kop grošův českých odeslali.“ Z toho je patrné, že
v sedlišťském mlýně se sůl prodávala nejméně jeden a půl roku. Každá vesnice měla své úředníky, kteří
po složení přísahy vykonávali v obcích nejnižší stupeň vrchnostenské
správy. Kniha přísežní poličského panství vedená od roku 1698 dokládá
v tomto roce tyto přísežné zástupce obce Sedliště :
Požáry
V roce 1777 vyhořely domy čp. R. 1815 byl majitelem mlýna Sedliský (
čp. 2 ). Jeho jediný syn Václav se zamiloval do chudé dívky, sirotka
Dražilové z č. 27. Když mu oznámila, že se cítí matkou, vyzval ji ke
schůzce u pazderny č. 25b. Tam ji usmrtil, vysekal v ledu otvor a hodil
ji do náhonu. O této známosti věděl její poručník Jiří Dlouhý. Na jaře při
pohybu ker byla mrtvola nalezena a pitvou zjištěna těhotnost ( dvojčaty ) i
násilné usmrcení. Václav Sedliský byl zatčen a dopraven k soudu do
Chrudimě. Odtud napsal otci dopis, že ho neměl k tomu činu nutit. Na
základě toho byl i starý Sedliský zatčen. K uspořádání domácnosti
svolili zatýkající četníci dát Sedliskému 1 hodinu času a zatím co se
občerstvovali pokrmy a nápoji, vzdálil se Sedliský a ve svém kotlisku,
nalézajícím se u mlýnské strouhy se oběsil. Mrtvola byla zakopána dle
tehdejšího zvyku na vlastní louce č. parcely 126 asi 10 kroků od obecní cesty
a v téže vzdálenosti od louky Pucharovy č. parc. 121. Hrob byl patrný
ještě v roce 1876. nyní je již srovnán s okolním terénem. Vrah
Václav se v žalářní cele oběsil. Zdá se, že tento zápis dokládá vymření
sedlišťské linie rodu. Mlýn pravděpodobně koupil Mario Hněvkovský, který
je v pamětní knize uváděn v letech 1864 – 1866 jako sedlišťský
starosta a mlynář ( snad byl příbuzným Šebestiána Hněvkovského, v letech 1826
–36 poličského purkmistra ) R. 1906, dne 9. července v noci
vyhořel mlýn č. 2 Albína Kadlece. Požár vznikl ve mlýnici. Mlýn nebyl znovu
obnoven. Hlavní budova zvýšena na poschodí pro tkalcovnu. Tento zápis dokládá
zánik více jak 340tileté existence sedlišťského mlýna. Tkalcovna, která byla v bývalém
mlýně zřízena znovu částečně vyhořela 4.8.1910. Nájemce R. Pohl z Dolní
Dobrouče odstěhoval 60 ks mechanických tkalcovských stavů a provoz byl
zastaven. R. 1925 vystavěn druhý dělnický domek č.
34 „Na zahradách“, v hlavní budově č. 2 vystavěl p. Kadlec místnost pro
lokomobilu a kancelář. 18.7. v 1. hod. v noci požár v č. 2,
továrna J. Kadlece. Shořelo asi 20 q bavlny. Kromě doplňků k výše uvedené historii Sedlišť přivítám
bližší informace o historii Sádku a Kamence, vsí u Poličky. Předem děkuji. ● 1. generace
Jan Mrhal
Zda Jan Mrhal skutečně patří do rodu
Sedliských není zcela jisté, ale mnohé indicie napovídají, že by mohl být
otcem skutečně doloženého předka rodu Sedliských – Matěje mlynáře. Jan Mrhal, poddaný poličského panství,
se před r. 1555 v Trhonicích oženil s Markétou. Zde se jim také narodil
syn Jan. Poté se rodina přestěhovala do Daňkovic, kde přibyli další tři
synové – Václav, Viktorin a Jiřík. Pravděpodobně roku 1561 se rodina stěhovala
znovu, tentokrát do Sedlišť. Časté stěhování se mi zdá dost neobvyklé a
muselo mít nějaký důvod. Pokud by byl Jan Mrhal sedlákem, zůstal by jistě na
jednom gruntě, živil se tedy jiným způsobem, např. v panské službě. Jan Mrhal se zde zakoupil na mlýně,
jehož předchozím majitelem byl jistý Pavel mlynář. Mlýn měl cenu 930 kop a
Janovou povinností bylo platit podílníkům při soudě 12 kop a při sv. Janu
Křtiteli 8 kop ročně. Janovi a Markétě se v Sedlištích
narodili poslední dva synové - Matěj, jež je podle mého názoru totožný
s doloženým předkem rodu Sedliských, a nejmladší Mikuláš. Zákupným rychtářem v Sedlištích byl
podle register urbárních z r. 1552 Vaněk. Porovnáním s ostatními
zdroji lze říci, že se jedná o příslušníka starobylého vladyckého rodu Václava
Oujezdeckého z Morašic, jenž měl za ženu Mandalénu z Rokytníka.
K sedlišťské rychtě tehdy patřilo 7 prutů polí, což bylo 2-3x více než
měly ostatní rodiny v Sedlištích. Rychtář ovšem platil úrok jen z 1 prutu
pole. V celých Sedlištích bylo tehdy 15 gruntů, z toho 1 rychta a mlýn. Dále
byla ve vsi výsadní krčma. Kromě již jmenovaného rychtáře Vaňka a
mlynáře Pavla registra uvádějí i další hospodáře : Vašek horní, Martin
Trpínů, Bartoš Ventrusů, Jan Nováček (?), Jíra Panků, Vaněk Vernausů, Jan
mezník, Martin F….ků(?), Matěj Fiksa, Jan Horů, Jan Kubatů, Vondra Stanků a
Jan Ventrusů. Jan Mrhal vlastnil mlýn až do roku 1572,
kdy si od vladyky Václava Újezdeckého z Morašic koupil rychtu. Mlýn
prodal za 930 kop Beneši Čeitovi, který jej tři roky nato za stejnou cenu
převedl na urozeného pána Jana Tomana Pečického z Roklína. Roku 1580
koupilo celý sedlišťský mlýn město Polička za 225 kop. Z rozdílu ceny je
vidět, že mlýn za pět let, kdy jej vlastnil Pečický z Roklína, velmi
sešel, dal by se zřejmě nazvat ruinou. Ale zpět k Janu Mrhalovi, nyní již
rychtáři v Sedlištích. V jeho životě se stalo cosi, nad čím si lámu
hlavu již pěkně dlouho. V gruntovní knize je zapsáno : „Léta
1579 v pondělí před sv. Šimonem a Judou ( tj. 28.10. ) Jan, rychtář
sedlišťský všecku svou spravedlnost, což se jí na tomto mlejně najde
k obci poličské za škody a outraty, kteréž obec poličská skrz něho na
soudu komorním proti panu Hertvíkovi Žehušickému vzala odvedl.“ Jakéže to škody a „outraty“ připravil
rychtář Jan své vrchnosti, že přišel o celý svůj podíl na sedlišťském mlýně ? Příslušný dokument jsem zatím
neobjevila, ale Jindřich Růžička v „Dějinách města Poličky“ uvádí, že hlavní
příčinou sporů mezi oběma vrchnostmi byla vesnice Nedvězí patřící Poličce,
ale ležící v samém sousedství Bystrého a náležející k jeho farnosti a
školnímu obvodu. Šlo o rozpory o odvádění desátků kněžím a platů učitelům,
ovšem sváry byly i o udržování cest a mostů, o pasení dobytka v společných
stádech nebo o plnění povinnosti k obci. V zachovacím listě, který byl Janovi a
jeho rodině vystaven r. 1582 je Jan i nadále uváděn jako rychtář sedlišťský.
Konflikt s vrchností tedy urovnaly peníze a Jan o rychtu nepřišel. Zachovací list Jana, rychtáře
sedlištského, Markéty a dítek jeho Léta 1582 v středu po neděli Reminiscere
Jan, rychtář ze vsi Sedlišť předstoupivši do plné rady naší s lidmi níže
psanými, žádajíce nás, abychom týchž lidí dotčených jednomyslné vysvědčení vo
snětí manželském téhož Jana rychtáře s Markétou, manželkou jeho, též vo
splození dítek jejich i také vo dobrém jich zachování v knihy naše
městské pro budoucí paměť vložiti a vepsati dali. Ježto žádosti slušně
pováživše a dotčené lidi přeslechše, toho sme jemu odepříti nemohli. Poněvadž tyto lidé všickni níže psaní,
dobře zachovalí a víry hodní, souc z jedné každé obce, od rychtáře a
konšel na místě všecký obce k vydání takového svědomí vysláni, před námi
jednomyslně ( Přijavše to k svému svědomí a k své víře )
vysvědčili; a zvláště Brychta, Jíra Hrstků, Jan Uchytil ze vsi Trhonic poddaní
naši, vysvětlivši to, že jest dotčený Jan, rychtář sedlištský, též poddaný
náš s Markétou, manželkou svou v stav s. manželství, podle nařízení
církve svaté křesťanský vstoupil. A s ní náležitě knězem požádaným oddán
jsa, v témž manželství že jest Jana, syna svého v též vsi
Trhonicích splodil. Nicméně Pavel Buřvalů, Matěj Matějek, Vaněk Loukotků ze
vsi Daňkovic ( jsouc z poručení urozeného pana Mikuláše Kytlice
z Rudolce, úředníka pernštejnského vysláni ) vysvědčili, že sou Václav,
Viktorin, Jiřík od téhož Jana rychtáře a Markéty, manželky jeho ( byvši
v též vsi Daňkovicích v sousedství ) na tento svět pořádně a
poctivě splozeni. An také Jan Trpín, Jan Vondrů, Tobiáš Vernousů ze vsi
Sedlišť poddaní naši jednomyslně seznali, že sou Matěj, Mikuláš, synové
dotčených rodičův v též vsi Sedlištích v řádném a křesťanském
manželstvu na tento svět splozeni. Nadto nadevšecko dotčení lidé a svědkové
ze vsi Trhonic, ze vsi Daňkovic, ze vsi Sedlišť, jedni každý obzvláštně
vysvědčili, že sou se dotčení rodičové, totiž svrchu psaný Jan, rychtář a
Markéta, manželka jeho, pokudž sou v jedné každé obci v sousedství
trvali a mezi nimi obývali i s dítkami svými prv jmenovanými dobře, ctně
a chvalitebně chovali, nic po sobě takového nepozůstavyvši, což by jednomu
každému z nich jejich dobré pověsti nebo poctivosti škoditi mělo nyní
ani na časy budoucí. Stalo se za purgkmistra pana Bartoloměje Vocta a
primátora zřízeného pana Nykodéma Zichova léta a dne svrchu psaného. A jsme u další záhady. Proč potřeboval rychtář Jan a jeho
rodina zachovací list ? Ten se vydával, pokud někdo žádal o přijetí za
měšťana či za člena cechu. Ovšem nic takového se zatím nepotvrdilo. Ale musím
také přiznat, že jsem dosud blíže po dalších osudech rychtáře Jana nepátrala,
neboť krátce poté, roku 1588 je na sedlišťském mlýně mlynář Matěj,
prozatím nejstarší doložený předek rodu Sedliských a tím se začíná
odvíjet historicky prokázaných 227 let existence tohoto rodu na zdejším
mlýně. ● 2. generace
Matěj mlynář
1. mlynář z rodu Sedliských na mlýně v
Sedlištích – hlavní linie Zdá se, že Matěj byl synem již zmíněného
Jana Mrhala a Markéty, narozeným po r. 1561 v Sedlištích. Za manželku si
vzal Alžbětu, s níž měl pět dětí : Kašpara, Jiříka, Jana, Václava a
Zuzanu. Jen o Janovi je známo, že se narodil před rokem 1587 v Dalečíně.
Myslím, že se zde mohl Matěj učit mlynářskému řemeslu na zdejším mlýně. Mezi tím poličská vrchnost zřejmě
provedla rekonstrukci mlýna v Sedlištích, protože když Matěj převzal
roku 1587 jeho nájem, byla hodnota mlýna stanovena na 900 kop grošů míš..
Matěj složil hotově 130 kop a dále je psáno, že zaplatil „čtrnácterých
peněz po 20 kopách gr.m. s létem 1602“, tzn. že r. 1602 platil již 14 let
po 20 kopách ročního platu. Byl tedy samostatným hospodářem a držitelem
mlýna, ve skutečnosti mu však patřilo jen to, co z mlýna vyzískal, a to až do
doby, kdy mlýn zcela uhradil. Zemřel-li nájemce dříve, případně se
nájmu např. pro stáří vzdal, přecházel nájem obvykle na některé z dětí. Nový
majitel byl povinen doplatit vrchnosti zbylou část a zároveň všem zákonným
dědicům předchozího majitele vyplatit na ně připadlý podíl z již zaplacené
částky. Ani po zaplacení mlýna by se Matěj nestal tzv. „svobodným mlynářem“,
ale zůstával poddaným poličské vrchnosti a byl povinen vykonávat blíže
neurčenou robotní povinnost. Matěj mlynář má mlejn svůj po Vítkovi mlynáři za 900
kop míš. Zavdal 130 kop míš., úroky placení při sv. Václavě po 20 kop míš..
Vyplnil za něj k obci poličské čtrnácterých peněz s létem 1602 po 20 kopách
míš., totiž 280 kop míš. a od Vítka mlynáře skoupil Jiřík Boček do Bystřice
130 kop míš., celkem 510 kop míš. A tak po létu 1602 má dopláceti ještě k
obci poličské 360 kop míš., celkem 900 kop míš. Poličská vrchnost zřídila
v sedlišťském mlýně v dubnu 1601 prodej soli, což vyvolalo spor
mezi ní a městem Bystrým, pro které bylo povolení výhradního prodeje soli
velmi výnosné. Pán nad Bystrým, Jan Bezdružický z Kolovrat zaslal
31.8.1602 poličským tzv. ceduli řezanou, v níž žádal, aby „prodávání
vaší soli obecní, nemajíce na to od jeho milosti královský žádnejch vejsad a
obdarování, čehož nikde právo od starodávna ani za paměti lidské v té
vsi Sedlištích nebejvalo, nově u Matěje Mlynáře, poddaného svého, sobě
zarazili…. a mně pokutu … dvaceti kop grošův českých odeslali.“ Vyřízení tohoto sporu jsem prozatím
blíže nesledovala, je však zřejmé, že sůl se v sedlišťském mlýně ke
škodě sousedního panství prodávala nejméně rok a půl. Matějovi se ve mlýně zřejmě dařilo
dobře, protože jak zápisy v gruntovní knize dokazují, neměl problémy s
placením úroků a každoročně o sv. Václavu ( 28.9. ) platil poličské vrchnosti
po 20 kopách až do roku 1614. Matěj byl současníkem velkého požáru,
který postihl Poličku 9.10.1613. Shořelo tehdy m.j. 166 domů, 3 městské brány
plné obilí a 11 hradebních bašt. Po požáru přišla další pohroma, krupobití a
následná povodeň, která zničila úrodu v některých částech poličského panství.
Nedaleká města Jimramov, Bystré i
Polička měla hrdelní právo, a tak se jistě mezi lidmi často vyprávělo o
nepravostech, které byly u těchto soudů projednávány. Pamatovali popravu
zloděje Ondřeje, syna Holého z Jimramova, který byl roku 1612 oběšen za
opakované krádeže příze, 3 zlatých a věrtele žita. Rok nato, 15.8.1613 byl v
Jimramově stejným způsobem popraven za krádeže Jan Ryšavý, panský kočí a za
dva roky 14.6.1615 i jeho společník Jan Pekař. Matěj mlynář zemřel ne více jak 54tiletý
v rozmezí po 28.9.1614 a před 28.9.1615, kdy úrok zaplatila mlynářka.
Matějovo úmrtí zřejmě nebylo náhlé, protože po sobě zanechal kšaft, který se bohužel
nedochoval. Podle toho, co je uvedeno v gruntovní knize se dá říci, že
manželka i každé z dětí měli zapsán určitý odkaz a budoucím dědicem mlýna byl
pravděpodobně za určité podmínky ustanoven nejstarší syn Kašpar. Po Matějovi
zůstal dluh 20 kop gr. m., které měl Kašpar vyplatit jistému Janovi. Není
uvedeno Janovo příjmení, proto se domnívám, že by se mohlo jednat o Jana z
rodiny - tedy pravděpodobně Matějova bratra, Kašparova strýce. Pokud je tento
předpoklad pravdivý, znovu potvrzuje, že Matěj mohl být synem rychtáře Jana,
jehož nejstarší syn se také jmenoval Jan. Mlynářka Alžběta zaplatila úrok i v roce
1616. Pak se minimálně jako 49tiletá se
Alžběta mezi zářím 1616 – 1617 podruhé provdala za Nykodéma ( později
uváděného jako Kopeckého ), protože to byl Nykodém, kdo v letech 1617-1619
platil úroky za mlýna. O mlýn se zřejmě staral jen dočasně v zastoupení své
manželky, neboť v gruntovní knize chybí zápis o převodu vlastnictví. Dne
15.7.1620 převzal sedlišťský mlýn nejstarší Matějův syn Kašpar. Zdá se, že Alžběta neměla na mlýně
stanoven výměnek v podobě bydlení ( popř. jej měla stanoven jen do další
svatby ) nebo docházelo k rozporům mezi Alžbětou, Nykodémem a novým
hospodářem. Již na podzim roku 1620 totiž Nykodém koupil obecní grunt v
Sedlištích po Kateřině, vdově po knězi Tomáši ... Pelhřimovském. Ovšem už
1.5.1621 jej zase prodal Janu Zezulemu. Co bylo příčinou tohoto rychlého
prodeje nelze říci. Snad se vzájemné vztahy mezi bývalými a novým hospodářem
urovnaly nebo mladý mlynář zemřel a Nykodém s Alžbětou se vrátili zpět do
mlýna, snad získal Nykodém výhodnou službu jinde, případně zůstal spolu s
Alžbětou na prodaném gruntě v podruží. Zprávy o nich mizí až do 4.3.1637, kdy
byl při převodu mlýna na syna Jiříka přiznán Alžbětě podíl v částce 128 kop
20 gr. míš., z něhož měla dostávat po 10 kopách gr.m. ročně. Alžběta někdy po
tomto datu ( mezi 4.3.1637 - 1644 ) ve více než 69ti letech zemřela. Nykodém se znovu oženil s Dorotou. Roku
1644 je doložen jako šafář v Kamenci, kde se jim 8.11.1644 narodil syn
Martin. R. 1649 odkázal Nykodém z Alžbětina
podílu 20 kop gr.m. k záduší. Proč došlo k tomuto odkazu se můžeme jen
dohadovat, protože před třicetiletou válkou bylo veškeré venkovské
obyvatelstvo více méně nekatolické, hlásilo se k víře evangelické,
českobratrské nebo podobojí. Po bitvě na Bílé hoře r. 1620 sice vyvíjela
habsburská vláda nátlak na obyvatelstvo, aby se obrátilo ke katolické víře a
r. 1624 vyhlásil Ferdinand katolické náboženství za jediné povolené, ale
přesto se lidé ještě dlouho potom shromažďovali k tajným nekatolickým
náboženským obřadům a přestup na katolickou víru se obvykle uskutečnil jen
naoko. Snad se tedy chtěl Nykodém tímto odkazem zavděčit a získat pro sebe
nějaké výhody, např. povolení odchodu na panství Hynka Talacky z Ještětic.
Sem, do vsi Stan, byl Nykodémovi od r. 1654 vyplácen podíl ze sedlišťského
mlýna. Nykodém zemřel mezi r. 1655 - 6.11.1657, protože toho dne převzal
vyplacené peníze Matěj Urbanec, „který má za manželku Dorotu po Nykodémovi
Kopeckým“ ● 3. generace
Kašpar
Kašpar byl zřejmě prvorozeným synem Matěje mlynáře a Alžběty.
Mezi lety 1614-15 otec Matěj zemřel a ovdovělá Alžběta se asi po dvou letech
znovu provdala za Nykodéma, který se tak stal Kašparovým nevlastním otcem a prozatímním
hospodářem ve mlýně. Zdá se, že zemřelý otec si v kšaftu přál, aby se dědicem
mlýna stal nejstarší syn Kašpar. Ten byl dost starý na to, aby mohl dědictví
převzít okamžitě. Kašpar se ovšem stal právoplatným mlynářem až 15.7.1620,
tzn. že převzetí muselo být vázáno nějakou podmínkou, případně mohl být
Kašpar ve světě „na vandru“. Kašpar koupil mlýn v době pro hospodáře
velmi nepříznivé - na samém počátku třicetileté války. Zaplatil za něj 900
kop gr. míš. a vedle odkazu v kšaftu měl vyplatit 130 kop gr.m. závdavku. Z
toho připadlo 50 kop gr.m. matce Alžbětě, 10 kop gr.m. na úhradu dluhu po
otci jistému Janovi a zbylých 70 kop gr.m. po 10 kopách gr.m. jednotlivým
dědicům, tedy matce a šesti sourozencům. Dále měl Kašpar uhradit posledních
20 kop gr.m. městu Poličce a 30 kop gr.m. s třetinou sklizně ze zasetých
ozimů Nykodémovi za náklady vynaložené na mlýn. Při prodeji byly součástí
mlýna „potřeby řemesla mlynářského“, dvě krávy a 1 jalovice. Kašparovy osudy se ztrácejí ve víru
válečných událostí. Je jisté, že zemřel někdy po roce 1620. Nejzazším rokem
jeho smrti může být počátek roku 1637, kdy je jako vlastník mlýna zapsán
bratr Jiřík. Kašpar po sobě nezanechal žádné dědice,
nebyl pravděpodobně ani ženatý. To byla věc velmi nezvyklá, a tak se nabízí
vysvětlení, že zemřel brzy po převzetí mlýna a k eventuelně plánované svatbě
nedošlo. Tento předpoklad potvrzuje krátké vlastnictví gruntu, který
zakoupili bývalí hospodáři ze mlýna, Nykodém a Alžběta na podzim roku Po bitvě na Bílé Hoře se rozprchlo
pomocné vojsko a na Hradecku, Chrudimsku a Čáslavsku loupilo a drancovalo.
Také v Poličce a okolí pobrali vojáci mnoho majetku a dobytka a pak se dali
směrem na Moravu. Mohlo se stát, že mlynář Kašpar byl přinucen odejít s tímto
vojskem nebo se sám vydal po jejich stopách, aby ukradený dobytek přivedl
zpět. Tato možnost se mi zdá nejpravděpodobnější, protože rodina čekající na
jeho návrat by se dále starala o mlýn a na vlastnictví by se nic neměnilo.
Pokud tomu tak bylo, Kašparova návratu ani potvrzení jeho smrti se nikdy
nedočkali. Další méně pravděpodobnou možností je,
že Kašpar zběhl ze mlýna kvůli víře a rodina se tuto skutečnost snažila před
vrchností utajit, aby nepřišla o Kašparův díl majetku. Kašparův díl však
nikdy vrchnosti nepřipadl, proto si myslím, že tento odhad je nesprávný. Nejméně pravděpodobná a spíše
hypotetická se zdá možnost, že by mohl přijít o život při rebelii r. 1621 na
sousedním bysterském panství. Proti opět hovoří neexistující zápis o převodu
mlýna. Jiřík mlynář
3. mlynář z rodu Sedliských na mlýně
v Sedlištích Druhý z bratrů, Jiřík se
oženil s Dorotou. V manželství se dětí asi narodilo více,
doloženo je jen narození dcery Anny, později provdané za Jiříka
Trávníčka. Během válečných let ceny potravin
neustále stoupaly. V roce 1619 stál korec žita 10 kop, korec ovsa 5 kop,
ovšem koncem roku 1623 byl již korec
žita za 26 kop a korec ovsa za 8 kop. V témž roce stála libra masa 8 grošů
českých, hubatka piva 8 grošů českých, žejtlík vína 11 grošů, žejtlík másla 1
tolar, sud piva 29 kop. Jiřík 2.4.1625 přikoupil v Sedlištích
prut role z pustého gruntu Jakuba Vernausa. Vyplynula mu povinnost doplatit
nesplacené pohledávky Pavlovi Melicharovi do Nového Města po 20 zl. ročně,
což také plnil až do roku 1630. Od tohoto roku měl vyplatit 49 zl. 25 gr.
bývalým majitelům Jakubovi, Kateřině, Maruši a Václavovi Vernausovým po 2,5
zl. ročně. Tři posledně jmenovaní se na panství nezdržovali ( domnívám se, že
odešli kvůli víře ), proto jejich podíly připadly obci poličské. Tyto splátky
však již nejsou v gruntovní knize uvedeny. V zápise je třeba povšimnout si dvou
věcí. Nejdříve slova „přikoupil“, tedy přidal k něčemu co již měl. A pak
označení „Jiřík mlynář“ ( tj. vlastník mlýna ) a nikoli „mlynářů“ ( tj.
pocházející ze mlýna ). Z toho usuzuji, že Jiřík již před rokem 1625 hospodařil
v sedlišťském mlýně, přestože zápis o koupi pochází až ze 4.3.1637. To
podporuje teorii o tom, že předchozí vlastník, bratr Kašpar zmizel či zemřel
krátce po roce 1620, pravděpodobně již na jaře roku 1621. Ze 4.5.1629 je dochován rozdíl po
zemřelém Šimonovi Navrátilovi z Korouhve, kde se m.j. uvádí, že z dědictví
bylo Jiříkovi, mlynáři do Sedlišť vráceno 1/2 korce žita, což je dalším
potvrzením toho, že Jiřík byl již tehdy hospodářem ve mlýně. Jiřík koupil mlýn oficiálně 4.3.1637 za
900 zl., hotově vyplatil 130 zl. a ze zbylých 770 zl. připadly na matku
Alžbětu a 5 sourozenců podíly po 128 zl. 20 gr. míš.. Jiřík je měl splácet po
20 zl. ročně. Vzhledem k válečným událostem nic z
těchto podílů nevyplatil. Krajem totiž neustále procházeli a v domácnostech „ložírovali“
císařští vojáci, kteří pro své potřeby vymáhali peníze a obilí a své
požadavky vymáhali i násilím. Je doloženo že když ve dnech 16. - 18. června
1643 táhla císařská armáda k Olomouci, pobrala v Sedlištích šatstva a nábytku
za 175 zl.., 4 koně za 51 zl., 34 kusů hovězího dobytka za 272 zl. , 21 kusů
ovcí za 21 zl. a zničila všechno obilí na polích. Dne 19.10.1645 prošla
nedalekým Jimramovem od Bystřice k Poličce celá Torstensonova armáda. Další Jiříkovy osudy nejsou známé, jen
podle svatební smlouvy, kterou uzavřela vdova Dorota počátkem roku 1646 je
jisté, že Jiřík mlynář zemřel více jak 50tiletý v období po 4.3.1637 a
před r. 1646. Spíše se přikláním k roku 1645, protože Dorota by v tak těžkých
dobách pravděpodobně nevedla sama mlýn delší dobu. Že by jeho smrt měla něco
společného s průchodem Torstensonovy armády ? Ovdovělá Dorota uzavřela 13.1.1646 svatební smlouvu s Jakubem Haužvrle
: Jakub Haužvrle s Dorotou, pozůstalou
vdovou po Jiříkovi, mlynáři ve vsi Sedlištích Léta Páně 1646 v sobotu po Třech
králích, to jest - 13. januarii za purgkmistra pana Danijele Kavky staly se
smlouvy svadební, celé a dokonalé mezi Jakubem Haužvrlem, poctivého řemesla
mlynářského z strany jedné a Dorotou, pozůstalou vdovou po Jiříkovi mlynáři z
strany druhé, a to takové, že pan purgkmistr, páni na snažnou žádost Jakuba
Haužvrle dotčenou Dorotu jemu ku stavu
svatého manželstva s vejpravou sluštnou a náležitou vydati jsou ráčili. proti
kteréžto vejpravě nadepsaný Jakub Haužvrle budoucí manželce své Dorotě do dne
do roka těmito smlouvami svadebními padesáte kop míšeňských obvěnil a
obvěňuje. Za summu pak obvěněnou spravedlnost svou, kterou po rodičích svejch
má a neb po kom by koliv z přátel svých míti mohl v rukojemství zanechává.
Stalo se léta a dne svrchu psaného. Druhé manželství Doroty, vdovy po
Jiříkovi však nemělo dlouhého trvání. Jakub Haužvrle zemřel před
1.9.1648, kdy sedlišťský mlýn převzal Václav, bratr Jiříka. Dorota si pro
sebe a své děti nechala na mlýně zapsat výměnek ( nedochoval se ) a společně
jim připadl podíl na mlýně v hodnotě 120 zl. 20 gr.. V letech 1650, Jan
Jan se narodil v Dalečíně před r. 1588 jako třetí dítě Matěje
mlynáře a Alžběty. Byl již dospělý, když mezi lety 1614–15 zemřel
otec Matěj a ovdovělá matka se asi po dvou letech znovu provdala za Nykodéma,
později zvaného Kopeckého. Nevlastní otec Nykodém požádal Janovým jménem o
vystavení zachovacího či zhostního listu, který byl vystaven v sobotu
28.9.1629. Je zvláštní, že o vystavení nežádal sám
Jan. Z toho soudím, že se zdržoval mimo panství. Žádost o vystavení uvedeného
listu mohla mít souvislost se zakoupením majetku nebo svatbou. Dalším, snad
nejpravděpodobnějším důvodem se zdá vstup do mlynářského cechu na zatím blíže
neurčeném místě, určitě však mimo panství poličské, neboť zde cech dosud
neexistoval. K této domněnce mne vede jedna z podmínek artikulí cechu pekařů
a mlynářů z r. 1616, které pro své panství potvrdil Rudolf Žejdlic ze
Šenfeldu, pán na Polné, Přibyslavi a Chocni. Podobná podmínka zřejmě platila
v každém cechu, neboť artikule obvykle opisovaly cechy s malými rozdíly jeden
od druhého. Zde se mimo jiné uvádí : „Kdyby se přihodilo, že by se
odkudkoliv sem ..... jsa téhož řemesla pekařského neb mlynářského, dostal a
se osaditi a do cechu přijat býti chtěl, ten bude povinen před mistry list
svého dobrého zachování, tolikéž řemesla vyučení ukázati...“ Jan, syn neb. Matěje, mlynáře ze vsi
Sedlišť Léta 1629 v sobotu den sv. Václava
za purgkmistra p. Václava Šmejsrle Matěj Štos, Jan Buhta jinak Holej a Jíra Halvů vše ze vsi
Dalečína poddaní Jeho M. urozeného pána pana Jana Dubskýho z Střebový
…………. a na Jimramově byvše ku právu našemu obeslaný k žádosti Nykodéma,
mlynáře sedlištskýho ku potřebě Jana, pastorka jeho a syna někdy Matěje,
mlynáře ze vsi Sedlišť poddaného našeho, skrze přímluvné psaní vyžádání,
stoje osobně při právu ( Přijavše to k svému dobrému svědomí ) vysvědčili
jednomyslně, že jest Jan, syn po někdy Matějovi, mlynáři ze vsi Sedlišť od
rodičův poctivých pořádně v stav svatýho manželství sešlých, otce Matěje
mlynáře a Alžběty, matky jeho pošel a splozen. Kteřížto rodičové i také
nadepsaný Jan, syn jejich, že jsou se vždyckej dobře a chvalitebně chovali a
ničehož proti své dobré pověsti jsou se nedopustili. Stalo se léta a dne
svrchu psaného. Jan se oženil s Marianou Kocourkovou, dcerou
sádeckého mlynáře Jiříka Kocourka a Doroty. Stalo se tak
pravděpodobně mezi říjnem 1629 – 1631. stručně o rodině manželky Jiřík Kocourek se před r. 1614 přiženil na sádecký
mlýn, když se stal druhým manželem Doroty, vdovy po Janu Honsovi. Ta
měla z prvního manželství dvě děti : Pavla Honse, později snad mlynáře v
Oldříši a Juditu, později provdanou za Václava Melichara do Nového Města.
Když Dorota před r. 1620 zemřela, oženil se Jiřík Kocourek podruhé s Annou
roz. Vichtovou z Telecího. Je doloženo sedm jeho dětí, ale jen u Mariany
můžeme říci na základě jejího předpokládaného věku u data oddavek, že byla
dcerou Doroty. Dalšími dětmi byli : Jan, jenž byl oddán
s Kateřinou a zemřel před 30.9.1660 v nájemním mlýně u Mělníka, dále Anna,
později provdaná za Šimona Tesku z Oldříše a Dorota, provdaná za
Marka Navrátila ze Širokého Dolu. Další z dětí Judita sloužila
u provdané sestry v Širokém Dole, kde přišla do jiného stavu s hospodářovým
bratrem a ze strachu před trestem zběhla před r. 1654 z panství.
Následoval Tomáš a Alžběta, později manželka Matěje Kuntze. Jiřík Kocourek zemřel mezi 27.8.1632-4.10.1634. Vdova
Anna na mlýně hospodařila sama až do 18.3.1937, kdy mlýn znovu připadl obci
poličské. O Anině smrti nemáme prozatím bližší informace. V 1. polovině r.
1648 Kocourkovský mlýn vyhořel a byl znovu vystavěn. Z manželství Jana Sedliského a Mariany
roz. Kocourkové je doloženo 5 dětí : Tomáš, Zuzana později
provdaná za Ondřeje Novotného ze Sedlišť, Alžběta, pozdější
manželka poličského měšťana Tobiáše Hledíka, dále Jan a Matěj. Kde rodina žila a kde se narodily děti
se prozatím nepodařilo zjistit. Nájem mlýna v Sedlištích připadl po otci
Matějovi nejstaršímu synovi Kašparovi a po něm Jiříkovi, třetí syn Jan si
musel opatřit živobytí jinde. Víme, že byl mlynářem, ale není doložen v
gruntovních knihách v Sedlištích ani v Sádku. Zakoupil se tedy na mlýně,
spíše předpokládám, že mimo panství poličské. Znovu stojí za připomenutí
zhostní či zachovací list, který byl Janovi vystaven r. 1629. Možná byl vydán
pro Janovo vyvázání z poddanství poličského panství a snad bychom ho mohli
hledat v místě jeho narození - v Dalečíně, odkud zřejmě pocházela matka
Alžběta a kde by mohly být nějaké dědické vazby k majetku. Dařilo se mu zřejmě dobře, protože r.
1632 půjčil tchánovi Jiříkovi Kocourkovi poměrně vysokou částku 15 zl. v
hotovosti na nákup koně. Když 4.3.1637 připadl sedlišťský mlýn
smluvně bratru Jiříkovi, byl Janovi přiznán na sedlišťském mlýně podíl po
otci ve výši 128 zl. 20 gr. m.. Měl
každoročně dostávat po 10 zl., ale pro tíživou válečnou situaci mu nebylo
vyplaceno nic a celý podíl přešel na dědice. Jan zemřel určitě ve více jak 55ti letech v
rozmezí let 1643 – 1650. Domnívám se, že Jan mohl zemřít už před
r. 1648, protože by bylo logické, aby sedlišťský mlýn po zemřelém Jakubu
Haužvrlovi převzal další bratr v pořadí, kterým byl Jan a nikoliv Václav,
který se stal majitelem mlýna. Je ovšem možné, že Jan byl natolik dobře
zabezpečen, že o nájem mlýna nestál. Nejzazší hranicí Janova úmrtí je rok
1643, kdy se narodil poslední syn Matěj. Janova smrt byla zřejmě náhlá (
nikde se totiž nezmiňuje případný kšaft ) a spadá do období, kdy byl kraj
pleněn švédskými a císařskými vojsky. V násilnostech páchaných na
obyvatelstvu bychom mohli hledat i příčinu Janova úmrtí. Tento závěr
podporuje i to, že Jan byl uváděn
jako mlynář a nikde nejsou zapsány případné podíly dědiců. Zdá se, že pokud
mlýn existoval, byl v těchto letech zcela zničen. Ovdovělá Mariana se vrátila do rodného
Sádku, kde se 29.2.1651 podruhé provdala za Ondřeje Fixu jinak Novotného.
Děti spolu pravděpodobně žádné neměli, alespoň zápisy se o nich nezmiňují. Pavel mlynářů
Pavel mlynářů se narodil jako čtvrté
dítě mlynáře Matěje a Alžběty. Roku 1629 uzavřel svatební smlouvu
s Marianou, vdovou po Janu Zezulovi, s níž se mezi červencem |
