Conscripce, Raabský systém, renovace magistrátu a Tableu generale

jak je viděl současník – Jan Sedliský, zastánce starých měšťanských práv a zvyků

( pravopisně upravený opis, zdroj : Kniha pamětní Jana Sedliského, SOA Litomyšl )

Měšťané Poličky byli okolo roku 1755 a 1760 v jiných městských nadáních dobře zachovalý : magistrát pozůstával z dvanácti měšťanův a jednoho syndikusa, který měl jen votum informativum. Město Polička patřilo do III. klasu, a tak měšťané platili malé taxy a všechno sobě sami jménem magistrátu řídili. Jejich dvory přední neb Dvořákovskej, Kamenskej, Teleckej, Špitálskej a Broklovskej grunt v Sádku byly v dobrým stavu, role se dobře zdělávaly a měly hojný užitek. Ve všech těch dvořích bylo k dostání každodenně za slušný peníz máslo, smetana, mlíko i podmáslí, ťopani, husy, kačeny, slepice, kuřata, pšenice, žito, ječmen, oves, hrách, tj. obilí všeho druhu, přední i zadní, jaký kdo potřeboval. Byl k dostání plevní i hovězí dobytek – prodalo se ročně mnoho telat – držely se v každým dvoře bejky – a byly připouštěný ku kravám poličských měšťanův bez poplatku a nadpravený produkty všechny měšťanstvu svobodně ku koupení stály, též len třený každoročně v mírnej ceně k dostání byl.

Magistratuální osoby podošahovaly sice malý plat, ale svou povinnost prudce vždy konaly a jako spoluměšťané vždy na to hleděly, aby město v dobrém stavu zachováno a měšťanstvu všemožně ulehčení poskytnuto býti mohlo; a to trvalo tak dlouho, dokavad jen jeden jutista neb syndicus při magistrátě se vynacházel. Potom svolil a uzavřel magistrát, aby byl jeden mladší a druhý starší syndicus a přijmul ještě jednoho juristu, tj. mladšího syndicusa, který by staršímu syndicusovi i magistrátu ve všech případnostech radou i skutkem nápomocný byl : a tu již se začínalo štěstí měšťanstva routit, nebo ty dva páni syndicusi udělali project k zvýšení svého i magistratuálního platu a byli zvýšeny stance radních osob na 120 zl. a staršího p. syndicusa na 150 zl., pak žádali mít pivní deputát z kamenskýho pivovaru, i skutečně obdrželi každý po několika sudech piva, a tu již začali zapomínat, že spoluměšťané jsou; čím víc měli, tím víc míti chtěli ( Crescit amor nummi quantum ipsa pecunia crescit ). Platu přišlo brzo do obyčeje, protož žádali víckrát přídavky a obdrželi, a tu ne tak na dobré hospodářství, jako na své příjmy mysl obrácenou majíce hledali kratochvíle – dobrý nápoj a kvas. Ostatní obyvatelé města vidouce, že ty tak nádherný páni jejich spoluměšťané jsou - obzláště, když při vyzdvižení bratrstva roku 1754 v předmluvě knížky nazvanej : Sláva Nejsvětější a nerodílné Trojice boží, tato slova četli : urozený, opatrný a vysocevážený páni sodales (přátelé) měšťanů královskýho věnnýho města Poličky : bez ohledu, co v tej samej předmluvě dále stojí, v čem ta jejich urozenost pozůstávati má, totižto jak svatý Jarolím praví : Summa apud Deum nobilitas est clarescere vintutibus. Že největší u boha urozenost jest, ctnostmi se stkvítiti. Nádherností opojený myslili taky, že jsou vrchnost a urození páni, nebo město bylo toho času od recroutirování osvobozené, měšťané nebyli potahovaný k obecním fůrám neb k veřejným vejvažkám ani k jiným veřejným pracem neb zemským uloženostem : honění zvěře svobodně drželi; kdo sám zastřelil zajíce, neplatil za něj nic a kdo ho z městskýho kvelbu koupil, zaplatil za něj jen stříbrný peníz ( Schussgeld ); dříví proti zaplacení drvodělený odměny od sáhu 20 kr. darmo dostávali a bylo jim z lesův obecních robotou až k domu voženo. Contribuce ordinarní i extraordinární z důchodů městských se za ně vybejvaly, a to všechno ze strany obce jim poskytované dobrodiní podalo příležitost k rozpustilosti : hospody nočního času byly pijákami naplněné a ve dne byly opilcům ouzké ulice. Ta rozpustilost při projíždění kraje přišla k vědomosti vyšších ouřadů a brzo na to v následku vysokého poručení při službách božích k zahanbení města z kazatelnice veřejně ohlášeno bylo : že v král. věnným městě Poličce jsou z celého kraje nejvěčí pijáci a protož taky že se k lepšímu živobytí napomínají.

Podobně nejmilostivější země Pán slavné paměti císař Josef, když z království českého skrz Poličku jedouc, do residenc města Vídně se navrátil, své nejmilostivější napomenutí skrz vysoce slavné císař. královské zemské gubernium a slavný král. ouřad krajský na vzáctný magistrát zaslati jest ráčil : by na zvedení dětí města Poličky bedlivěj pozorováno bylo; poněvadž v tom městě z celej země nejrozpustilejší děti od jeho Majestátnosti natrefené a pozorované byly. Ale odkudpak medle pocházela ta dětinská rozpustilost ? Zajistě z pravdy tohoto starého veršíčka : A bove majori discit arare minor, že totižto od toho věčího vola ten menší vorat se učí. A jakby nemohly děti rozpustilý bejt, když starý měšťané dost rozpustilosti provozovali ? Oni v příležitosti honění zvěře víc smělosti sobě brali než jim patřilo; chodili do vesnic, stříleli na střechách holuby; na trávníku, potůčkách a rybníčkách kačeny a husy, mimo jiných vejstupků tak dlouho, až to honění zvěře pronajmuto býti muselo. Při lovení rybníkův též takové rozpustilosti se konaly : jinej měšťan koupil ryby, jinej je přijal a jinej jako kupující se nechal zapsat, a když k placení ryb přišlo, tu ten kupující pravil : že on žádný ryby nedostal, a proto taky že je platit nemůže, poněvadž omyl se stal; s tím taky na svědky se odvolával, což ty, který ryby odnesli mu dosvědčovali, a tak upřeli ouředníkovi ryby, který za ně státi musel. Mnohý zase byli tak opovážlivý, že sobě před očima k tomu zřízeného ouředníka ryby z kádě sami brali : jestli ouředník jim domlouval, dostal předhozek : že on je jen jejich služebník. Jiný zase přistrojili se jako lovci, šli do loviska, lovili, odnášeli a prodávali ryby. Žádnou pohroužkou nedali se odstrašit; mnohokrát bylo to k pohoršení, co všechno konali. Již oddaný těm rozpustilostem i na cizí panství k lovení ryb odcházeli; lovci panství bysterského je již tak dobře znali, že když při lovení limberských rybníků je spatřili, křičívali : die Politscher Saune sein schon da ! a taky se stalo, že tam některý z nich chycen a dle zasloužení holí na kůži vyplacen byl.

Po vykonaném lovení býval v Poličce ten způsob : že honet měšťané po kapru vyjlovnýho dostali; však ale některý tak urážlivý byl, že to vejlovný na svou hodnost tuze špatné býti seznal, protož vzal tu jemu darovanou rybu, nesl ji auředníkovi nazpátek, otevřel dveře jeho kabitace a hodil mu ji do pokoje, aby tím dokázal, že on věčí respect, následovně i podstatnější vejlovný zasluhuje a tím taky to tak daleko přivedl, že budoucně žádný se neopovážil jemu rybu vejlovnýho poslati.

Kamenskej pivovar, kde každý příchozí měšťan sklenici neb korbel piva dostal a ouředník časem i svačinu použil, z pouhej závisti lepšího uctění ouředníka jmenovali měšťané Panské koryto, tak dlouho, až k pronajmutí přišel.

Nikdy však urozenost svou zřetedlněj neukázali, jako když sedlák do některej městskej hospody přišel; tu hned ty tam při trunku sedící páni pravili jeden k druhému : „To je náš poddaný“ i taky se ho tázali : „Jeli pravda, že ty seš náš poddaný ?“ Sedlák jestli na tu otázku mlčel, zle si poradil, pakli dal odpověď jejich vznešenosti dost nepřiměřenou – taky zle učinil, nebo v tom obojím způsobu jejich originálfacky na svej tváři pryč odnésti musel. Jestli šel vesnický chlapec po ulici, děti městský na něj křičely : chrapoune ! ty chrapoune ! To slyšeli rodičové jejich i jiný obyvatelé města, však ale nebyl žádný, kdo by byl tomu vstříc kročil neb nějaké dost malé napomenutí poskytnul. Sedláka, jenž mnohokrát městskýmu žebrákoj kus chleba daroval i taky mnohým dost chudým měšťanům skrz svou věrnou práci užitečnej byl, bolelo nad tím srdce – hledal vždy příležitost, jak by tej hanebnosti se sprostiti mohl, volal o pomoc u nejvyššího místa, kde již bez toho starostlivě pečováno bylo : kterak by všechen lid k stejnější služebnosti a bližší rovnosti stavu přiveden býti mohl; z čehož vyšel resultat : Popsání lidu neb Conscripce; a tak roku 1771 v městě domy numerirovaný a obyvatelé města všechny, čím kdo byl neb býti mohl, bez rozdílu jako mimo města popsaný byly a od toho času tak v městě jako ve vsi recroute vyzdvihované a k stavu obrany odváděné bývají.

Poněvadž ale toho času sedlák, jenž v privátních příležitostech opovržený – chrapoun – chlupáč a pazourník jmenonaný, i taky skrz roboty utiskovaný byl, pomoc a ulehčení ustavičně stižebně i prozebně hledal; tehdy pro ulehčení jeho dvojnásobný systém od nejvyššího místa vydán a věrně prohlášen byl, totiž Hoyerovský a Rabský – při tom však vrchnostem na vůli zanecháno bylo, nebo při starým jednání zůstati nebo kterékoliv z těch systémů na panství potřebovati.

Hoyerovský systém mohl se přijmout na 6 let skrz pronajmutí vrchnostenských gruntův, po 6 letech mohlo se neb dýle při něm zůstat neb od něho odstoupit a předešlý způsob hospodářství repertirovat.

Rabský pak systém musel na vždycky uveden a vrchnostenské role na dědičnost darmo rozdané býti. To když publicirováno bylo, měšťané běhali jeden k druhýmu a jako pitomí chválili rábský systém; chválili kozy vlnu dřív než věděli zdaž a k čemu potřebná jest. Mluvili, že při tom systému peníze do důchodu jako voda potečou, že sedláci měšťanům za nejmenší plat pracovat budou; přemluvili sami sebe, i naváděli sedláci, aby k Rabskýmu systému přistoupili : protož všechny vesnice panství Policskýho se domluvily a poslaly k vysokej Instanci do Prahy zplnomocněného kamenskýho Štěpána neb Jana Jílka s tou žádostí by Rábský systém pro panství polické určen býti mohl; a tak se stalo, že roku 1784 město Polička Rabský systém pro panství přijmouti, mající dvory, role a luka obecní na kusy rozděliti a na budoucí časy dost pod malý ourok podstoupiti a darmo zanechati muselo, skrze což měšťanstvu mnoho pohodlnosti, dobrodiní a užitku odpadlo.

In provesorio oeconomico de anno 1729 bylo sice od authorisirovaný commise dvorskej magistrátu poručeno, aby ty sobě přivlastněné a pod contribici sazené obecní kusy roli, tj. zahrady za svatým Michalem, hany za Casparidisovským dvorem až k potoku, pak okolo potoku od velkého rybníka k cestě od Korábky jdoucí z Contribuce vyňaté a pod plat do důchodu obecního určité byly – což starý magistrát nevyplnil, a tak obec městská nadpravený kusy role ztratila.

Nato následovalo regulirování magistrátu : Město Polička bylo vyzdviženo do druhýho klasu, měšťanstvu připadly k placení věčí taxy : starý magistrát byl roku 1788 propuštěn a nový, do kterého jen tak nazvaný Juristae za Candidati se přihlásiti směli, volen býti musel. K vyvolení tehdy toho novýho magistrátu muselo též šestnáct volenců dřív od měšťanstva zvoleno býti; ty volenci měli se vždy dříve vespolek uraditi a domluviti kterýho z ohlášených Candidatu svědomitě za schopného uznávaj. Ponievadž ale měšťané při zkoumání těch šestnácti volenců; a ty volenci při volení magistratuálních osob společný rady se nedrželi; nebyli dýlej k volení magistratuálních osob potřebovaný, nýbrž vyšším instancím dosazování magistrátu zanecháno jest, a tak měšťané od společenství řízení městského docela odstraněný zůstali. Ten novej magistrát podošáhnul mnohem věčí plat než starý, purgmister 600 zl., první radní 500 zl., druhý a ostatní po 400 zl., sekretář 300 zl. mimo mnohých platů, který podřízeným ouředním osobám kanceláře vysázeny byly.

A tu bylo k obávání, že důchod městský takový rozmnožení a zvýšení platů budoucně vybejvati v stavu nebude, protož roku 1801 v měsíci augustu od vysoce slavnýho ouřadu podkomořskýho (tit.) pan sekretář Heysler z Adelshofrn a pan buchhalter Franc Hartmann do Poličky přijeli a nový praeliminarní systém tak nazván Tableu generale zakládati začali, při tej práci byli přítomný každodenně tehdejší representanti Jan Tichý, Jan Kozel a Franc Koza, však ale pro zastoupení měšťanstva nic přitom platný nebyli. Smysl tej celej generalní Tabelli tam cílil, že měšťanstvo jejich městské dobrodiní jen tak dlouho podošahovati by mohlo, dokavad by důchod postačoval; přitom však některé staré měšťanstvu k dobrýmu padající ustanovení ihned změněno bylo, a tak tu Tabella generální dohotovena a na zkrácení měšťanstva dne 14. septembris téhož 1801 roku od purgmistra p. Josefa Tichý – Anwalda, bývalýho mydláře Matěje Pečenýho, od nadpravených repraesentantův a důchodního Jiříka Herolda bez všeho namítání a dalšího rozmejšlení podepsána byla.

Brzo na to, když ta Tabella stvrzena byla, začaly taky její následky oučinkovat, tu hned všechny privátní interese z důchodenských i jiných capitálův byly s vejminkou města Nymburku všem měšťanům ze 4 zl. na 5 zl. ze 100 zl. zvejšeny – o placení contribuce za měšťanstvo z důchodu nadpravený reprezentanti poznovu žádali, a tak skrze dvorský dekret povoleno bylo ještě na delší čas z důchodu za měšťanstvo tu samou platit. Na pivovar městskej reparaturu z důchodu dávati zapovězeno bylo, naproti tomu však tak nazvaný klíč z každej várky 1 zl. 12 do důchodu za tu samou reparaturu se platit musel. Tac na várky z důchodu měšťanům pučovati bylo zabaveno, cihly a vápno byly do věčí ceny pro měšťanstvo přesazeny, dříví měšťanstvu bylo zdraženo aniž více robotou se jim nedováželo, nýbrž museli sobě formani sami jednat a od času, jak kdy dobrá cesta byla, 3., 4., 5. i 6. zl. platit. Synové městský, který studírovali, stratili Viaticum, i fůry, který je z vagac na studie vozívaly, na breviáře a na primicie se jim víc nic z důchodu poskytovati nesmělo. Kdyby důchod se ztenčil nebo hory nepostačovaly, mohla by se jim i contribuce z důchodu odepříti, i dříví z lesův udejmuto býti, naproti tomu byly stance novýho magistrátu zvýšeny – purgmisterská až na 1100 zl., radních až na 800 zl., pak ty tak zvýšené platy ještě při každém 100 zl. o 150 zl. ( pod jménem Theüerungsbeitrag ) zvýšeny byly, a na ten způsob, kdo měl 100 zl. dostával 250 ročního platu, přičemž důchod tak padl, že ani contribuce platiti v stavu nebyl – a bylo povoleno, by každoročně za několik tisíc dlouhýho neb kmenovýho dříví v lesích obecních pro lepší vyjití důchodu prodáno býti mohlo, tak že nad tím hospodářstvím každý, kdo dost malé nahlídnutí měl, zarmoucen býti musil. Ó jak daleko se ocejtli Poličky měšťané od cíle svých předkův ! Předkové jejich pracovali pro svý potomky – ty ani sami na sebe bedlivý nebyli; předkové se vynasnažili, aby potomkům ulehčili – ty ani jejich nastarání sobě vážiti a zachovati neuměli.

Pravda jest : že neštěstí nepříde nikdy samo a nezačne nikdy od mala, když někoho pronásledovat chce. Při těch všech proměnách trvala ustavičně vojna, často se platily daně, dávaly se magazíny a platily se vejvažky – a tak důchod, ačkoliv každoročně mnoho za dříví utržil, nikam nepostačoval. Mimo toho ještě taky ta zlá okolostojičnost se vyskytla, že starý magistrát, když doslejchal, že zvržen býti má, několik let o zachování města nic nedbal, pak ten nově zvolený magistrát potřebu města hned neznal a tím 30 let že nic spraveno nebylo : střechy na kostelích, na kostnici, na rathauzi, na škole, na branách, špitáli, šatlavě i na všech městských staveních zatím shnily; skrze ty zlé střechy celý trámy ve vazbách přehnily, na rathauzi klenutí i zdi se rozpukaly, rámce při oknech kostelův i domu radního velké porušení vzaly a z nich sklo, jestli jináč na zkázu nepřišlo, brzo tu, brzo jinde pokradeno bylo.

Spravedlnost, upřímnost, mravnost a počestnost měšťanův toho času tím věčí zkázu vzala, čím víc pro město nevycválanejch pacholků, opovážlivých svývolníků a hloupých moudrokydačů za měštané přijato bylo, z kterých nic jiného k očekávání nejni, než rozptýlenost svorčlivosti měšťanskej, nakažení mravů, zlehčení náboženství – a z těch pocházející historikům známé následky.

Komu to v městě Poličce vkořeněné hloží povědomé nejní, ten může pozorovat, zdaž soused na rolích jeden druhému svývolně škodu nedělá; jak vždy ve všem jeden druhému slovo drží; jak často jeden druhému svou vlastní hanbu přivlastniti chce; jak často jeden o druhým hanebně mluví jen proto, aby lidé myslili o něm, že sám nejni tak hanebný jako ten o kterým mluví : a jestli z toho všeho žádnou nepravost vidět nebude, tenkrát může jít do takového domu, do kterého každodenně mnohý měšťané se schází, a kde tím, čím srdce naplněné jest, jejich ústa přetíkají, a tam se sám přesvědčí, že v Poličce měšťanům do upřímnosti a jednoty ještě mnoho schází.

Jest sice vlastní a sice ta nejškodlivější a taky nejrozšířenější povahy lidského pokolení, že každý člověk, i blázen sám sebe za moudrýho drží a svou dokonalost vejš cení než zač stojí. Každý člověk v jinších okolostojičnostech přišel na svět – rostl, stárnul a jen svým vlastním okolostojičnostem přiměřené myšlenky nabral, a proto taky každej člověk každou věc pochopuje jen podle svej vlastní schopnosti - a odtud pochází veřejnost rozličného smejšlení – moudrej člověk jest jen ten, kterej spravedlivě poznává, že mu do pravdivej dokonalosti ještě mnoho se nedostává : těžká tehdy věc jest, lidé tak rozdílného smýšlení k sousedskej svornosti a k obhajování obecní blaženosti přivýst – a kde nejni svorčlivost, tam taky nejni stěstí – Strach klesnouti v hájení sebe samýho jest často příčinou, že člověk bez hájení a bez odporu hyne, a tak obec bez sousedskej upřimnosti nemůže obhájena býti, nýbrž klesnouti musí, poněvadž ty, který obec nejvěrněj zastávati se vynasnažujou, nejvíc pomlouvaný bývají a nejmíň uznalosti k očekávání mají; protož se stává, jak u sv. Matouše cap. 12. psáno jest : Si Satan Satanam ejicit, divisum est regnum ejus. Že, když protivník protivníka vyhání, království jeho rozptýleno bývá.