Ze života Josefa Preislera, pilníkáře v Moravských Křižánkách č. 37

(Příspěvek p. Černého z Křižánek), převzato z http://www.snezne.cz/zpravodaj/0200/preisler.htm

Narodil jsem se 9.12.1871 v č. 20 vedle školy, tehdy ještě jednotřídní školy z roku 1815.Naše chalupa měla velkou obytnou světnici, přístěnek, komoru a chlév.

V přístavku byla kůlna a pod chalupou - směrem k Hejdukovým - byla stodola. Chalupa byla dřevěná, kryt šindelový. V přístěnku se přechovávaly různé potřeby, byla tam rezervní postel a peřiny.

Do školy jsem začal chodit v roce 1878. První třída byla tehdy ve Veselého chalupě č. 29. Říkalo se jí Šimonka. Veselý bydlel s rodinou v přístěnku. Zpočátku mě učil učitel Albín Polanský, penzista. Do Šimonky jsem chodil 2 nebo 3 roky. V lavici se mnou seděl Josef Brázda z dolního konce (později krejčí v Brně - Žabovřeskách), Ludvík Kyselý a Fr. Žejdlík (později truhlář na Českých Křižánkách). Po Polanském, který měl jako učitelské vzdělání hlavní školu v Poličce, učil v Šimonce učitel Hader, dobrý učitel, ženatý, který se rád napil kořalky. Bydlel s rodinou ve světničce u mého strýce Kirchnera-Brandejse (později tam žil klempíř Hromádko a pak Vincenc Mošner, nad dolním Dvořákem). Učitel Hader působil na Křižánkách jen asi 2 roky, po něm přišel učitel Soukup, který byl rovněž ženat a bydlel u Kirchnerů v č. 32, asi po 2 letech přišel po něm mladý svobodný učitel František Houdek z Telecího, který na Křižánkách působil přes 25 let.

Po třech letech školení v Šimonce jsem přišel do II. třídy ve staré škole, kde učil řídící učitel Ignát Suchý z Č. Cikánky. Při té blízkosti školy od domova jsem si často odskočil domů pro přesnídávku, jíž bývalo pár horkých nedovařených brambor, které jsem si rozložil na lavici, aby ke stropu stoupající pára děsila pana řídícího. Křižanecká škola byla od r.1815 do 1873 jednotřídní, pak až do roku 1893 dvoj- třídní a od r.1893 trojtřídní. Prvním učitelem na Křižánkách se stal v r.1815 Jan Ehlich. Stará jednotřídní škola, kde byla ve třídě i učitelova pekárna chleba byla přestavěna za řídícího učitele Ignáta Suchého.Když se z jednotřídky stala dvoutřídka, byla I.třída najata nejdřív u Kosteleckých (dnes Otavovi) na Českých Křižánkách, potom u Fialů na Moravských Křižánkách č.98 potom u Veselých-Šimonů v č.29 nakonec u Zástěrů v č.45.

Ve 14 letech jsem šel do učení ke strýci Františku Preislerovi do bývalé stupárny na Českých Milovech. Mistr byl mladý pilnikář a já byl jeho jediný učedník. Nejstaršímu mistrovu synovi Františkovi bylo tehdy asi 2 roky. Učení pozůstávalo v chození pro vodu, do lesa na dříví, v donášce potřeb z Německého (za 10 krejcarů donést vitriol, olej a krémžskou bělobu) a když mistr chtěl kouřit a neměl peněz na tabák, šel jsem mu půjčiti trochu tabáku k hajnému Dospělovi, který bydlel v sousedství.

Na trakaři a v zimě na sáňkách se vozily pilníky do slévárny hraběte Mitrovského ve Štěpánově. Mimo to se dělalo pro parní pilu na Křižánkách a do okolí. Mistr dělal většinou jen ( starou práci ) vysekávání starých pilníků. Na památku z milovské sklené hutě mám skleněnou hůl a míval jsem i skleněnou dýmku. Za poledne jsme chodili s mistrem do řeky Švarcavy chytat ryby, které pak mistrová připravila pro všecky k večeři. Ryb i raků bylo tehdy dost. Můj mistr mi vypravoval, jaká muka prožil jedné noci při návratu ze Štěpánova. Jel s ním tehdy starý sklář Wim- mer, který mu vezl trakař s pilníky. Vraceli se v noci, stavili se v Německém na kořalku a na vršku nad Waldorfem mu starý sklář umřel. Strýc naložil mrtvolu k pilníkům a jel. Dlouhá mrtvola mu však stále padala z trakaře, takže jen s velkou bídou dojel do milovské hospody, kde mrtvého Wimmera uložili do rána do stodoly.

Poněvadž můj milovský mistr neměl živnostenské oprávnění, musel jsem třetí učební rok si odbýt u mistra Fr. Slavíka ve Ždírci. Ten byl vyučencem mého prastrýce Preislera z č. 101 a dobrý známý otcův. U mistra Slavíka jsem pracoval až do roku 1892, kdy jsem narukoval na vojnu. Po vyučení jsem měl ke stravě plat 80 krejcarů týdně a nakonec až 3 zl. Stravu jsem měl dobrou. V létě jsem spával na půdě. Slavík dělal většinou pro závody v Ransku a pracovalo nás stále 6. Čtyři až pět dělníků a 1 až 2 učedníci. Pracovalo se jen ručně v jedné dílně jež byla kovárnou i sekárnou. Byl v nájmu u Frühbauerů a mistr pracoval stále s námi. V dílně bývalo veselo, v neděli se chodilo po zábavách a po poutích (Sopoty, Frantál, Studenec, Vojnův Městec).

V té době jsem koupil od jednoho dělníka na Ransku asi za 3 zl. tehdejší novinku: kolo, sestávající z jednoho vysokého a jednoho maličkého kola. Sedělo se na vysokém kole a šlapáním se hnala jeho osa. Kolo bylo z půlkulatého železa. Rozbil jsem si na něm koleno, přetrhl kalhoty a pak jsem kolo prodal svému spoludělníkovi Josefu Kirchnerovi z Křižánek.

Mistr Slavík měl děti: Marii, Jindřicha, Růženu, Františka, Annu a Aloise. První jeho manželka byla Odehnalová ze Svratky, druhá byla Komárkova z Kohoutova.

V r. 1892 jsem byl v Novém Městě odveden a v říjnu jsem rukoval do Vídně k 1. pluku pevnostního dělostřelectva, který byl umístěn v arsenále. Tam jsem byl asi rok, přičemž jsem od jara 1893 byl naddělostřelcem. Potom jsem byl při zkoušení děl ve Felixdorfu na Steinfeldu, jižně od Vídně. Nato jsem se hlásil k Arbeitsdetachementu ve Wellersdorfu, kde jsme byli dozorci nad civilními zaměstnanci v tamní muničce a strážemi skladišť na Steinfeldu. Tam jsem byl až do konce 3. služebního roku.

Na vojenských cvičeních jsem byl třikrát po 13 dnech. Narukoval jsem vždy do Vídně a odtud jsem byl posílán na Steinfeld. Bylo to v roku 1897, 1901 a 1903.

Za 3 roky vojenské služby jsem byl čtyřikrát na dovolené, poprvé na vánoce 1892.

Na vojně jsem měl jen jednou větší nehodu a to ve druhém služebním roce. Kolo těžkého děla mi přejelo špičku palce a jednoho prstu. Byl jsem s tím 6 týdnů ve vojenské nemocnici ve Vídeňském Novém Městě. Na vojně jsem zpočátku dostával 6 kr. denně a od března 1893 jako naddělostřelec 10 kr. Tehdy vojáci nedostávali žádné večeře. V r.1893 jsem viděl poprvé císaře Františka Josefa I.a německého císaře Viléma II.. Bylo to na pohřbu ministra války Kriegshammera.

Císaře Františka Josefa viděl jsem pak ještě několikrát na vojenských přehlídkách. Ve Vídni jsem měl dobrého kamaráda Bedřicha Ženatého, dýmkaře z Jimramova, který byl později kanc. zaměstnancem na berním úřadě v N.Městě. Jiný dobrý kamarád byl Všecko, syn ředitele cukrovaru v Uherském Hradišti.

Po návratu z vojny jsem se vrátil ke Slavíkovi do Ždírce. Tehdy jsem se seznámil s Pepinkou Wasserbauerovou, svou pozdější manželkou, která byla nejmladší dcerou Wasserbauerovou. Byla z dvojčat, ale její sestra zemřela při narození. Po vojně jsem pracoval u Slavíka asi rok, potom jsem pracoval doma na Křižánkách pro továrnu Rudolf Schmidt a spol. na Cikánce, potom pro firmu Otakar Mazánek ve Vídni. Tehdy se vydělalo 2-3 K denně při 12 hodinové práci, což byl slušný výdělek. Na křižanecké parní pile se tehdy platilo dělníkům 12-13 zl. měsíčně. Koval jsem si u Kaštánka pod kopečkem, ostatní dílnu jsem měl v bratrově velké světnici v č. 20.

3. května 1898 jsem se oženil a tichou svatbu jsme měli ve Ždírci. Svědky byli : Novotný, rolník ze Ždírce a otec Fr. Preisler. Po svatbě jsem se odstěhoval do č. 31 ve Ždírci, kde jsem měl kovárnu v pekárenské kuchyni a sekárnu ve světničce. Bydleli jsme pohromadě s Wasserbauerovými, kde syn Josef a dcera Františka byli ještě svobodní.

Ve Ždírci jsem začal pracovat pro železárnu ve St. Ransku a pro Pujmanovu strojírnu v Novém Ransku, jakož i pro Chotěboř, velkostatek Maleč a okolí. Měl jsem tovaryše Rudolfa Preislera, vnuka pilnikáře Preislera z Křižánek č.101 (jeho otec byl pilnikářem v Náměšti, po otcově smrti se jej ujala jeho teta Marie Nekvindová, sestra jeho otce a zároveň sestra Fr. Preislera, pilnikáře na Českých Milovech).

Mým učedníkem ve Ždírci byl Josef Veselý z Křižánek.

Staří Wasserbauerovi se zatím vzájemně přeli, komu předají statek. Otec chtěl jej předat synovi Josefovi, matka dceři Josefě, mé manželce. Odstěhovali jsme se proto do Křižánek, kam nás následovala tchýně Marie Wasserbauerová (rozená Zelená) a švagrová Františka.

Švagr Josef Wasserbauer se pak brzy na to oženil a tchán Jan W. 28.11.1900 zemřel. Tchýně Marie W. vybrala si na svou polovinu statku 2000 zl. a pro dcery Josefu a Františku po 1200 zl. a žila pak s námi až do své smrti v r. 1906.

V r.1899 se nám narodil syn Josef, na Křižánky jsme se stěhovali v létě r.1900. Stěhoval nás náš otec Fr. Preisler, Josef Kyncl z Křižánek č.38 a Josef Mošner z Křižánek č.40, tedy 3 fůry, jež jely za sebou jako transport. Stěhoval se nábytek (postel,skleník,stůl) nádobí a pilnikářské zařízení. Na otcově fůře jela tchýně se svou dcerou Františkou a malý syn Josef. Já jsem jel s manželkou do Hlinska vlakem a odtud jsem jeli povozem. Ze Ždírce se vyjelo po poledni a na Křižánky jsme dojeli v 10 hodin večer. Kynclovi praskl cestou na kole ráf a musel si u Krejcara vypůjčit kolo cizí.

U bratra Františka jsme bydleli do podzimu 1900, mezitím jsme koupili od Brandy, obchodníka se smíšeným zbožím chalupu č.37, dole na pastviskách. Chalupa byla ve slušném stavu a líbila se nám, že se dá snadno přizpůsobit pilnikářské živnosti. Chalupu postavil kolem r.1850 jistý Zafouk, od něj ji koupil křižánecký revírník Josef Hájek, který tam žil na penzi a po jeho smrti tam žila vdova Hájková. Ta prodala chalupu mému strýci Kirchnerovi - Brandejsovi a jeho zeti Fr. Veselému. Od nich koupil chalupu herálecký kapelník Bárta a po něm mlynářský po- mocník Neděla. Po něm se přistěhoval jeho tchán Branda. Ten tam měl obchod smíšeným zbožím a výčep kořalky. Byl majitelem chalupy asi 10 let. Za chalupu jsem dali 1600 zl. Pozemky u ní byly jen panské, najaté. Brandovi se vedlo špatně, byl zadlužen, proto chalupu prodal. Při koupi bylo dojednáno, že velkou světnici uvolní hned na podzim a ostatní, že uvolní do 25. března 1901.

U chalupy byla tehdy velká světnice, kuchyně, chlév (pozdější kovárna), krám (pozdější chlév), a široká síň. Na dolní i horní straně chalupy byly dřevěné kůlničky. Také vedle chalupy byla v místě pozdější dřevěné stodoly dřevěná kůlnička.

V březnu 1901 bylo třeba Brandu a jeho rodinu vystěhovat skoro násilím, neměl se ke stěhování, dokud jim zedníci nezačali bourat chlév a krám. Odstěhoval se pak nejdřív do Světnova a pak do Chlumětína. V r.1904 jsme zbořili kůlničku a místo ní jsme postavili dřevěnou stodolu, kterou postavil tesař Henych a na mlat jsme dovezli jíl z vykopávky pro sklep u Bonaventury Volfa. Zděnou stodolu nám velkostatek (ředitel Kafka) nepovolil, protože už i ta stará kůlnička byla na panském pozemku. Asi v r.1908 jsme postavili z části horní kůlničky úzkou a nízkou dílničku, na jejíž stavbu jsme použili cihel od Bureše z Českých Křižánek. Cihly se však rozsypaly a celá dílnička nevyhovovala. Po r.1918 se dílnička přestavěla a rozšířila se kovárna a horní síň.

Další přestavba se provedla v r.1940, kdy celá střecha na horní straně byla zvednuta. V r.1942 byla zřízena na části půdy podkrovní světnička. Po dlouhá léta překážela na síni fréza, kvůli které bylo večer uměním dostat se ke dveřím kuchyně. Při přestavbě v roce 1925 se fréza dostala do kovárny a tehdy byl taky zakoupen benzinový motor Slavia, který sloužil k pohonu brusu, jinak se stále všecko dělalo ručně.

Na Křižánkách jsem po celý čas pracoval do Chotěboře a do jejího okolí, pak trochu pro místní potřebu a nejvíce pro Ludvíka Hájka ve Svratce. Ten byl nejdřív spolumajitelem továrny na pilníky v Českých Křižánkách a po brzkém zkrachování továrny obchodoval ve velkém s pilníky dál. Platil však moc málo a vydělávalo se jen na chudé živobytí. Pracovalo se od 5 hodin ráno do 7 hodin večer po celý týden, žádné dovolené nebyly.

Vyučili se u mně synovci Josef a František Socha, synové František a Antonín, Josef Veselý, František Bureš, Jaroslav Brázda z č. 21, František Hermon z č. 100, manželčin bratranec Leopold Zelený, František Preisler - Paseka, synovec Oldřich Urban z Údav a Antonín Dvořák. Jako tovaryši pracovali u mně mimo uvedené vyučence Rudolf Preisler, Ludvík Odvárka, Edvard Vašek, Rudolf Brožek, Jan Moučka. Josef Kyncl - Janda, Antonín Otava, Pelc, Josef Hermon a František Zdražil.

Asi v r. 1901 jsem koupili od bratra Františka Preislera asi 4 míry louky "U lesejčka" a brzy potom půldruhé míry pole "Na zápolí" od Litrbacha - Jedličky. Louka stála 600 zl. a pole 300 zl.

Panské pozemky, které byly pronajímány od velkostatku v N. Městě, byly vykoupeny v r. 1920. Zaměřoval je novoměstský civilní geometr Vratislav Šír s tehdejšími posluchači brněnské techniky Fr. Fuchsem a Aloisem Bratránkem. Za míru pozemku jsme zaplatili 150-200 Kč a měření stálo také tolik. Vykoupili jsme asi 15 měr.

Za první světové války jsem musel v r.1915 se dostavit do Jihlavy k odvodu a v lednu 1916 jsem narukoval do Hallu v Tyrolích, přesto, že jsem už od r.1913 měl propouštěcí list (Abšíd) z vojny. Narukování se zdrželo proti druhým, protože jsem v té době byl obecním prvním radním a rolník Josef Bukáček z č.10 byl druhým radním. Byli jsme oba odvedeni. V Hallu jsem byl u 4. setniny 14. střeleckého pluku umístěné nejdříve v lese, potom v dřevěných barácích za městem. Na podzim 1916 mě poslali do Brna, do barákového tábora u Žabovřesk, odkud jsem docházel na práci k puškaři v zeměbraneckých kasárnách (k šikovateli Vovískovi). Po třech měsících jsme odjeli do Stammersdorfu u Vídně k zahazování zákopů kolem Vídně, nadělaných ze dřívější ruské ofenzivy. Odtud jsem přišel v r.1917 k autokoloně do Strebersdorfu u Vídně. V létě jsme odjeli na italskou frontu k Idrii, kde jsem jezdil jako spolujezdec při dopravě munice a potravin frontě. V r.1918 jsem přišel k úrazu - byl jsem přimáčknut autem - a tak jsem po nějakém čase přišel zpět do Strebersdorfu a dočkal se konce války v říjnu 1918.

V roce 1916 jsem byl také v šoférském kurzu ve Štýrském Hradci, který trval asi měsíc.

O převratu 28.10.1918 jsme se dozvěděli jen šeptanou propagandou, utíkali jsme z kasáren tajně přes plot, doopravdy jsem se o konci války dověděl až cestou domů, ve Štokravě. Přišel jsem domů asi o půlnoci, asi za hodinu přišel syn František,nejstarší syn Josef byl už taky doma. Nálada byla tehdy ohromná.

Řemeslo za války odpočívalo, dílna byla od r.1916 prázdná, teprve po převratu se začalo zase pracovat, práce i blahobytu přibývalo. Syn Josef vystudoval v letech 1918-1922 brněnskou techniku. V r.1928 se oženil, v témže roce se oženil i druhý syn František. Nejmladší syn Jaroslav studoval v letech 1922-1924 reálku v Brně a v letech 1924-1926 v Novém Městě. 4. března 1929 zemřela moje manželka a pohřbena byla 7.3.1929 koncem kruté zimy v Moravském Herálci.

V r.1930 se oženil syn Antonín a současně se provdala dcera Josefa. Chalupu a všechen nemovitý majetek jsem předal synovi Antonínovi a jeho manželce Marii, rozené Řádkové z Blatek. Živnost pilnikářskou jsem si ponechal.

Zapsáno v Chrudimi 15.8.1943

Josef Preisler v.r.

Zemřel ve středu dne 16.dubna 1952 ve 4 1/2 hodiny ráno po velikonočních svátcích a pohřben byl v Moravských Křižánkách v sobotu 19.dubna 1952 po 16 hodině.