Polní hospodářství na Poličsku

( zdroj : K. Chotek, Široký Důl. Národopisná monografie české vesnice, Národopisný věstník československý X, 1915, str. 29-61 )

Z obilnin pěstovalo se dříve právě tak jako nyní žito, pšenice, ječmen, oves; poměrně nejvíce se silo žita, pšenice mnohem méně. Znamenitě se dříve dařil hrách. Mnoho se tu sázelo bramborů – jablek. Mimo to se pěstoval jetel, zvláště bílý a len; řepa jen pro domácí potřebu.

Ročně zůstávala jedna pětina až čtvrtina orné půdy nevzdělána, úhorem. Na podzim zoralo se pole nejprve mělce - nízko, potom se uvláčilo, pohnojilo a zaoralo; druhému orání se říkalo, že se mísí. Posléze se oralo po třetí – k setí.

Pluh se skládal z hřídele, klečí, slupice a radlice; na předu jsou plužňata, kolečka. Hřídel ležel na hlavě plužňat a připevňoval se k nim velkým hřebíkem – přetýkačem; přetýkat znamená vložit překýkač do přední nebo zadní dírky otvoru, aby se oralo buď hlouběji nebo mělčeji.

Oraly se záhony po šesti brázdách; když orali první dva, říkali – záhon vobhánět, druhé dva – dělat vostředek a potom se vyhánělo; tam kde se obraceli, jsou obratě nebo ovratě. Mezi záhony je rozhor. Když oorávali brambory, zapřahali se sami, hlavně ženy a děti, aby dobytek nepošlapal natě; to bylo orání samotěhou. Na stráních se užívalo mnoho pluhů dvojáků o dvou radlicích a třech klečích.

Vláčelo se branami, jež se skládaly z dřevěných příček – vlačih, do nichž jsou zaráženy hřebíky. Dvoje až troje brány byly na bidýlci. Zvláčit zaseté obilí nazývali přiraziti. Vláčelo se po záhonech, a potom napříč, aby se rozhory srovnaly; bylo-li však pole špatné – s pejřavkou, vláčelo se šikmo – na příčky.

Silo se dvojím způsobem; buď se házelo zrní z hrstě před sebe jednou více vpravo, podruhé nalevo a nabíralo se každé dva kroky; na horním konci bylo nutno sít po horácku, od pravé strany na levou, tedy stranou. Válce dříve neměli. Nejstarší pozdější válce byly z dubového dřeva a po délce rýhované.

Pro jetel, zvláště bílý, připravovala se půda zvlášť kypsováním. Pro kyps jezdili do Němec, za Opavu a vozili jej odtud v malých hrudkách – šeflíkách. Kyps dávali rozemlít do mlýna. Tento druh práškování je prý stár asi 60-70 let ( pozn. k roku 1915 – tedy cca od r. 1845-55 ).

Dozrálé obilí síkli hrabicí na obilí; dříve jen srpy. Pokosené obilí sbíraly ženy za sekáči a dělaly hrstě – poklady; dva až tři poklady vázaly se ve snopy použísly. Snopy rovnaly buď do mandel ( až 17 snopů, jinak mandel = 15 ks ) anebo na menší skupiny – vrhy. Pod mandele i vrhy se rozestřelo něco obilí – podlomek.

Mlátilo se cepy, jež se skládaly z tyče – hole, na konci s vočepkem z vepřové kůže, cvůry – kroužku z řemínků a válku nebo cepu. Nejlépe se mlátilo „v šesti“ ( 6 osob ). Obilí se rozestřelo na humně v posád – asi patnáct snopů, a to klasy dovnitř a řítama k voplatni. Mlátilo se, aby cep dopadal vedle cepu, od klasů ke konci slámy a zpět; pak se pokročilo dále. Když takto obešli celý posád, vytřásl každý hrst - šít polovymláceného obilí a ještě jednou mlátili. Potom svázali slámu v otýpky a zrní shrabali na hrob. Když byl hrob již veliký nebo na konec mlácení se zrno shrabalo do rohu stodoly a zbytek, prázdné klasy a drobná sláma - úhrabky se svázaly křížem v otýpky.

K čištění obilí neměli dříve mlýnků – fofrů, jako nyní; pomáhali si způsobem mnohem primitivnějším. Na jedné straně humna se navršila hromada vymláceného obilí a na druhou postavili po celé šířce humna prkno. Pak obilí víli, tj. házeli lopatou – veršofem zrní směrem k prknu; jadrné silné zrní dopadlo ke předějc k prknu, slabší zůstalo ve středu a plevy u hromady. Potom dle potřeby ještě se čistilo na řitici – toku. Značná část obilí zůstala doma; od mletí ponechával si mlynář šestnáctý díl. Přebytek se prodával na trhu.

Vedle vzpomenutého hospodářského nářadí nutno věnovat několik slov vozu. Zde užívají fasuňku buď deskového nebo košatinového. Ostatní části vozu jsou: voj na předním konci s formánkem, přední a zadní ramena, nápravy, podnížka, rozvora, vobrtel, svorník, zděř; nápravy byly na konci okovalé a na nich piksly. Na místo brzdy byly dříve dřevěné šůlky, potom byly šlajfy, ale jen vzadu. Váhy se skládaly z brců, jež mají na konci kruhy a na nich brdyčka. Na obilí je vůz žebřinový, seno se přidržuje bidlem - pauzou a provazy – pauzníky.

Postroj koňský má části: chomout, jehož dřevěná část se nazývá kleče. Starší chomouty formanské byly mnohem větší a těžší; měly vejtírky s jezevcem a nahoře růžky. Chomout má napředu řetěz – paprsník a na něj se navléká jiný, držák – halšík. Pod chomoutem je podnůška. Železné háky – škoble, připínají k chomoutu pobočnice z kůže a od nich jsou k brdyčkám provazové prostraňky; přes hřbet je pohřbetník, pod břichem podpínka. Posléze je vohlávka s hudidlem, votěž, jež přechází ve vopratě.

V zimě se jezdí na korbici nebo rychlinách. Trakař – trakar se skládá z kolečka, nosidel a šibeničky, širší dřeva, jež spojují nosidla, jmenují prkénka, úzká mečíky.

Na vobřeznici – ve středních Čechách říkají dědek – jež má hlavu nebo berana se opracovává dřevo na různé nářadí.