Staré české mlynářství

( zdroje : M. Janota, K. Linhart, „Zapomenutá řemesla“, Praha 1984, František Páris, „Názvosloví starého mlýna českého“, Český lid XV. 1906, Ottův slovník naučný, František Bukovský, článek „Z dějin našeho mlynářství“, Ladislav Malý, článek „Opravy mlejna. Magické návody na údržbu mlýnů“, Brdský kraj IV, 1912, Štěpán Luděk, Vařeka Josef, Klíč od domova. Lidové stavby východních Čech, Kruh Hradec Králové 1991 )

Úvod …. z dějin mlynářství

Vlastnické vztahy mlynářů ke mlýnům

Druhy vodních mlýnů

Součásti vodních děl příslušejících k mlýnu

Části a příslušenství vodního mlýna

Mlýnské složení

Doplňující zařízení mlýna

Stoupy na kroupy, krupníky – holendry

Jahelka

Mlýnská čeleď

O mlynářích a jejich hospodářství z „Knih hospodářských o hospodářství polním“ Krištofa Fišera ( 17. stol. )

Z magických návodů na údržbu mlýnů

Úvod … z dějin mlynářství

Mlynářské řemeslo je bezesporu jedním z nejstarších a nejdůležitějších lidských řemesel. Již v pravěku se k drcení obilí užívalo mírně zahloubeného kamene a malého ručního kamenného drtidla. Pak následovaly tzv. žernovy, ruční otáčivé kamenné mlýnky. Skládaly se ze dvou kamenů – pevného spodního a horního rotujícího, jímž se otáčelo pomocí „ručky“.

Za nejstarší podobu mlýna se považuje mlýn tažný, k jehož pohonu se užíval dobytek; takové mlýny jsou známé i pod názvy koňský, volský či osličí podle druhu zvířat, je jej poháněla.

Přibližně v polovině 8. století se na našem území objevily mlýny na vodní pohon a v 11. století mlýny větrné. Velké množství mlýnů a s tím i rozkvět řemesla nastal v 16. století. Mlýny byly vybaveny tzv. českým složením a lišily se pouze velikostí, počtem mlecích složení a různými doplňkovými zařízeními jako jsou stoupy na kroupa nebo jahelky

Mlynářský stav býval odjakživa velmi vážený a mlýny, jako statky zvlášť cenné, patřily vrchnostem, klášterům a později též městům a bohatým měšťanům. Majitelé těchto mlýnů však nesměli provozovat mlynářství sami, ale museli si zjednat řádného mlynáře.

František Bukovský uvádí, že Karel IV. ustanovil r. 1430 dokonce soud přísežných mlynářů zemských, jež měl pevně stanovené předpisy, jimiž se mlýny musely řídit a podléhaly mu ve všech rozepřích, týkajících se společného užívání vodních toků. Tento soud působil téměř po pět století a byl zrušen na císaře Josefa II..

Stejně jako ostatní řemesla, i mlynáři mívali svá stavovská sdružení. Nejdříve „bratrstva“, jež se starala především o duchovní věci a důstojné pohřbívání svých členů. Postupem času se stále více ukazovala potřeba prosazování hmotných zájmů, a tak byla bratrstva přeměněna na cechy.

Práce na vodním díle byly dost složité a mistr mlynář si v podstatě musel umět postavit vlastníma rukama celý mlýn. Proto každý tovaryš, který se chtěl stál mistrem musel mít za sebou určitou dobu „na zkušené“ než se mohl podrobit zkoušce. Mistrovským kusem bylo buď vodní nebo paleční kolo, pastorek nebo hřídel, vykroužení a osazení kamenů, či oprava nebo nové zbudování mostu nebo jezu. O umění mlynářů hovoří turnovský řád z r. 1717, podle kterého : „mlynářům náleží stavěti mlejny, pily, všeliké vodní nástroje k valchování suken, koží a všeho, co by voda zatáhnouti mohla, též uvozovati vodu do domů, zámků a zahrad, vyváděti ji ze sklepů a studnic, dělati jezy, břehy a mosty přes vody dělati“.

Po dlouhá století ve v mlynářství až na drobná zlepšení nic nezměnilo. Pronikavá změna však nastala ve druhé polovině 19. století, kdy technický pokrok a zavádění nových strojů nahradil „starý český mlýn“ průmyslovými objekty s tzv. „uměleckým“ čili „amerikánským“ složením. ( využití parního stroje, nahrazení dřevěných konstrukcí železnými a litinovými, různé doplňkové stroje k čištění obilí )

Vlastnické vztahy mlynářů ke mlýnům

Podle majetnosti a společenského postavení se mlynáři dělili do čtyř skupin :

náchlební mlynáři	stáli na nejnižším stupni tohoto žebříčku. Většinu mlýnů vlastnila vrchnost, církev nebo města. Jak již bylo řečeno k jejich provozování si však museli najmout mlynářského mistra, který byl vůči majiteli ve služebním poměru.
nájemci	bývali najímáni na „čtvrtý groš“ zřídka na třetí, což znamenalo, že brával čtvrtý nebo třetí díl všech výnosů a tzv. užitků ze mlýna ( např. z vylovených ryb ) a stejně se podílel i na nákladech. Tento způsob nájmu se uchoval přibližně do konce 15. století, kdy se začalo přecházet na pevný roční plat, který odváděl mlynář vrchnosti
úroční mlynáři	jednalo se o přechodnou formu k samostatnému držení mlýna. Vrchnost ( nebo jiný majitel ) prodal mlýn za pevnou sumu s povinností odvádět majiteli určitý roční plat ( úrok ). Takový mlynář byl sice samostatným hospodářem, ale ve skutečnosti mu patřilo jen to, co z mlýna vyzískal. Kdyby však nezaplatil nějaký úrok, mohl původní majitel cokoli „fentovati“ ( tj. zabavit ) a dát do zástavy. Když mlynář zemřel před uhrazením celé částky a na mlýn přišel nový majitel, zůstala dědicům k rozdělení částka, kterou zemřelý mlynář z kupní sumy uhradil. Tyto peníze splácel nový majitel mlýna dědicům postupně v ročních splátkách. Hradil tedy úrok původnímu vlastníku mlýna ( tedy vrchnosti ) a dědicům po předchozím majiteli. Pozor ! Zaplacením celé částky za mlýn se mlynář nestával svobodným, pouze neplatil úroky vrchnosti, ovšem ostatní poddanské povinnosti vázané na grunt ( roboty apod. ) musel vykonávat dále. Nejrozšířenější způsob vlastnictví nejen mlýnů, ale vůbec gruntů v českých zemích.
svobodníci	vlastnili mlýn bez úročních povinností, platů a jiných závazků. Ke svému majetku přišli většinou díky husitským bouřím. Držel-li totiž předtím některý mlynář klášterní nebo duchovenský mlýn právem zákupním, užíval jej pak dále v svobodném držení. Někdy prodávaly mlýny do soukromého vlastnictví i samy vrchnosti, zejména městské.

Druhy vodních mlýnů

mlýny potoční	krcálek (mlýn nebeský)	nejmenší mlýn s malou nádrží nebo i bez ní, obyčejně o jednom složení s vodním kolem habánem s osmi lokty průměru Majitel býval posměšně nazýván „žabař na nebeském“ nebo „krcálník“, protože čekal na déšť, tedy „vodu nebeskou“ či „nápadní“
	drnčák	mlýn na vrchní vodě, pod nadýmáčkem ( větší nádrží ) nebo i bez ní, o 1-2 složeních, hnaný vodou drnovou, tj. vodou u lučních nebo lesních pramenů vyvěrajících „pod drnem“
	podrybní	tj. pod větším rybníkem a s nádrží - nadýmačkou o dvojím až čtverým složení. Mlynáři z drnčáků a podrybních mlýnů byli nazýváni „drncálníky“, „potočníky“ nebo „malovodskými“
mlýny poříční	pozemský (pobřežní)	vystavěný na břehu mlynáři se říkalo „velkovodský“
	na boudě (buďák, bouda)	postavený na kůlech ( jehlách ) na prodlouženém společném žlabu mlýna pozemského ( částečně na břehu, částečně ve vodě )
	šejdovna	postavený na jehlách vedle pozemského mlýna dále do řečiště mlynář se nazýval „šejdovník“ nebo „šejdýř“
	povodník	mlýn na spodní vodě, velké řece, jehož celý stroj nebo vodní kolo „hubenáč“ i se zhlavími býval při malé vodě snížen a naopak při velké vodě vyzdvižen
	škrtnice (lodňák, lodník, lodní, okrutový)	umístěný na dvou kompách ( hlubokých prámech ). Obyčejně bývaly dvě škrtnice na třech kompách a měly na prostřední kompě zhlaví a čepy vodních kol umístěny společně

Součásti vodních děl příslušejících k mlýnu

na potoce ( rybníce )

vodotočina, náhon nebo strouha ( horní pro přítok vody do rybníka nebo přímo na mlýn = nápad a dolní strouha k odtékání ( odpadu ) vody z mlýnských kol

chobot = ústí u rybníka nebo nádržky

rybník, nadýmáček nebo také vodní nádržka

hráz, která vodu v rybníce zdýmá ( zadržuje )

splav se stavidly a podlahou, jimiž se přebytečná voda nebo přívalová voda po deštích stahuje ( z rybníka vypouští ), aby nedošlo k stržení hráze

prlení nebo kabelna, tj. hradba z tyčí či latí postavená v rybníce před stavidly, bránící rybí násadě, aby při vytáhnutí stavidla neodplula z rybníka

strouha jalová, do které ústí pod mlýnem strouha odpadní

potrubí, čapich nebo také kanálek se stavídkem nebo špuntem, jímž se voda stahuje ( propouští ) skrz hráz do postele vodní ( chybně vantrok ) a odtud stavídky na vrch kola a korečků

U mlýna na spodní vodu :

na říčkách

řečiště, strouha nebo též náhon

splávek ( jízek s podlážkou a záplavou ) bez stavidel

jalová strouha

zbranice čili česlice s lávkou na hontinách. Česlice jsou 2-4 sáhy před předky ( stavidly ) v náhoně ( stoce, strouze ) šikmo vedle sebe do země ( řečiště ) zaražené, skoro na 1 střevíc od sebe vzdálené, nahoře o krajní trám - průboj mlýnské lávky ( laviček ) se opírající dubové, oblé trámy nebo silné tyče. Jejich účelem je zachytit proutí a ostatní předměty plovoucí v řece, aby neporouchaly vodní kola.

zátahy ( klády spojené houžvemi ), které mlynáři zarážejí do strouhy před mlýn a česlice

na velkých, splavných řekách

řečiště, od něhož nad jezem odbočuje náhon a ke přivádí vodu mlýnu

jez k zadržování vody (jezový a břežní cejch, tj. dubový u stavidel v přítomnosti úředníka a mlynářů zaražený kůl, který ukazuje do jaké výšky se smí voda zdýmat a jak vysoko mají být položeny prahy u žlabů a hlavní záplava na jezu. Je zde umístěna i tabulka s letopočtem, kdy byl cejch zaražen )

podjízek, tj. hromada kamení a prkna po délce jezu, bývá zřízen pod jezem, aby proud vody padající z jezu hlavní jez nepodmílal

mlýnská vrata bývají zřízena poblíž mlýna a jsou stěnami, tj. na dvou stranách osekanými, na sebe položenými trámci zahrazena a jen při vysoké nadbytečné vodě bývá tato hradba otevřena

kobyly šikmo přes řeku před mlýnem postavené, chrání mlýn při jarním tání před nárazem velkých ledových ker

zbraň neboli česlice jako na menších řekách

okřídlí ( krosna ) mezi česlicemi a stavidly utvořená z malých česliček k ochraně vodních kol

stavidla ( předky ), která slouží k regulaci přítoku vody na kola

jemčina nebo též stavidlo jalového žlabu bývá vedle stavidel mlýnských

žlaby pro kola na spodní vodu, jejichž dlažba ( podlaha z fošen ) a bortny ( postranní stěny ) jsou přibity hřeby na jehly ( kůly ) pod vodou a staviva ( stojaté sloupy mezi žlaby ), které dělí žlaby od sebe. Na stativách jsou položeny remlíky ( 2 trámy napříč žlabu ), které nesou čepy vodních kol ve zhlavích ( čepových lůžkách )

u lodních mlýnů

nářečnice ( hradby z fošen na kůlech ), které naháněly vodu pod vodní kola

řetězy ( nebo silná lana ), s jejichž pomocí byly lodní mlýny zavěšeny na šnykách, tj. kůlech vražených do řečiště ). Na řece s hlubokým řečištěm byly na železné kotvě zavěšeny v řečišti.

Části a příslušenství vodního mlýna

lednice	sroubené nebo zděné stavení pro ochranu vodních kol před zamrzáním
mlýniště	se stavením – mlýnem
mlýnice	ve mlýnici byly umístěny šrotovníky a strojnice – velké dlouhé truhly k strojení, tj. kropení obilí, rohatiny na věšení záložních pytlíků, kádě na stáčení krupic, bidélka na ukládání žejbrovadel, latin a sít, foukací mlýnek, krupičník, násypky ( sutky ) na vynášení a zachycování meliva od výmětů, kladniční stolice, čepová koza na zvedání hřídele, pavouk, beránek k dorážení stavidla ( na malých řekách ) na práh žlabu
podkolí	prohloubená prostora mezi podvaly, v níž se otáčejí moučná ( paleční ) kola
hranice s žernovy	dřevěná kostra ze sloupů a trámů, na níž pracují žernovy ( mlýnské kameny )
zanáška	pro skládání a přípravě meliva
prášník	prachová komora, k ukládání a prosévání prachů smetených po mlýnici a v podkolí
moučnice	veliká místnost ( zejména v městských mlýnech ) sloužící k přípravě mouky pro pekaře, krupaře nebo perníkáře, kteří mleli větší zásoby mouky
obilní podlaha	v podkroví sloužící k ukládání výmelného ( na pozemských mlýnech šestnáctý díl ), které mlynář získal jako mzdu za semleté obilí a ukládal do truhly mejtnice, a když byla plná odnášel na obilní podlahu na hromadu
železnice	zásobní komora v podkroví, kam se ukládaly vejražní, staré i nové pytle a zbytky mlýnských částí, které mohly být ještě zužitkovány
šalanda	místnost pro mlynářskou chasu, zároveň bývala i čekárnou pro mleče Nábytek v šalandě býval velmi skromný. Stál zde stůl se zásuvkou pro potřeby na šití a spravování moučných pytlů, 2-3 lavice zvané valachy, sloužící k posezení mlečů a zároveň ke spaní mlynářské chase. V koutě stávala stará skříň – alměř, k ukládání svátečního oděvu chasy, menší skříňka na sekernické nářadí byla přibita na zdi. Starší šalandy mívaly krby a výklenek pro kahance na svícení, později zde byla železná kulatá kamna s plechovým kamnovcem na vřelou vodu k vypařování zamrzlých stavidel. Pod stropem několik rohatin na pracovní oblek a bidelců nad kamny k sušení klínů odrážek a pružinek. Pod valachem byl umístěn špalek k sekání nábojů a ceví. V šalandě přespávali i krajánci putující od mlýna ke mlýnu, a tak se často stávala příjemným místem pro večerní besedu.
obytné světnice	soukromé místnosti pro mlynářovu rodinu

Nejstarší vodní mlýny ve východních Čechách byly přízemními domky dělenými na světnici ( případně ještě komoru ) a na mlýnici, která byla současně síní. Velikost mlýnice a případně i šalandy se řídila počtem mlecích složení. Již od 18. století se směrem na sever od Labe začaly mlýny měnit v patrové budovy, jižně a východně od této hranice se zachovala přízemní podoba mlýnů až do doby, kdy se začalo přecházet na „umělecká“ složení, tedy cca do 2. pol. 19. století.

Mlýnské složení

Mlýnské složení se skládá z ústrojí vnímacího, spojovacího a pracovního.

Pohon mlýna, v tomto případě voda, působí na vnímací ústrojí, tedy vodní kola. Každé vodní kolo se skládá :

- z hřídele a 2 hákovitých nebo lopatkovitých čepů vsazených na obou koncích v čelách hřídele, staženými pásy a zaklínovanými trojhrannými bukovými klíny – hranáči.

- Čepy vodních kol se otáčejí v dřevěných lůžkách – zhlavičkách ( 4x6x10“ objemu ) zasazených do velkých zhlaví ( 36x12x12“ ), která jsou položeny na remlíkách ( vyhraněných trámcích ) a stativách ( kolmých jehlách - kůlech ). V remlíkách jsou opřeny o nicohlavy a utaženy závlačemi a pakrlíky

- z 6ti ramen zkřížených v dlabech hřídele mezi křížalami ( části hřídele mezi dlaby ) a utažených závlačí a pašklíny

- z dvojích kruhů buď s korečkami u korečníku nebo výkružníku s lopatkami a jen jedním kruhem u hřebenáče na spodní vodě

Z vodních kol jsou v Čechách nejrozšířenější :

kolo korečkové ( korečník, kolo nálevové, na vrchní vodu ), na jehož obvod padá voda svrchu ze žlábku.

Korečník má vždy 2 kruhy, které jsou uvnitř kola opatřeny bedněním z poddeňků, a tvoří zároveň dno korečníků neboli sklípků, do kterých padá voda a svojí vahou kolo otáčí.

Každý koreček je složen z lopatky a svorce, zasazených v úhlu v zářezích obou kruhů uvnitř kola a z poddeňku ( prkénka bednění kola ), který koreček uzavírá a tvoří jeho dno. Mimo to jsou kruhy korečníku spojeny přeslicemi, v nichž jsou uprostřed zadělány konce ramen korečníku a nesou kruhy s korečkami.

Největší korečkové kolo se nazývá habán a má 9-20 loket průměru kola. Užívá se na nejmenších mlýnech na malém potůčku s pramenitou neboli nebeskou ( nápadní ) vodou. Obyčejný korečník mívá 5-8 loket v průměru.

Jiné kolo je polounalivné se zadním nápadem, a tak řečeným kruhným ruslem, tj. okrouhlým žlabem, řečené vlk. Otáčí se tlakem vody, která vtéká do korečků ze žlábku položeného skoro ve stejné výši s přestěrem hřídele. Užívá se tam, kde není dostatek vysokého nápadu, ale dosti vysokého střiku.

Zvláštní, v Čechách málo užívané, je podlivné kolo poloukorečkové – lapák, jehož poloukorečky a kruhy ponořené v tzv. krni ( žlabu ) otáčí voda střelových střikem.

kolo lopatkové ( na spodní vodě ) o 1, 2 až 3 kruzích napeřené lopatkami. Lopatková kola dělíme do tří typů :

hřebenáč, druh kola na malé řece, které má jen jeden kruh a lopatky upevněné hřebíčkami k ručičkám, zaklínovaným v kruhu. Lopatky mezi sebou bývají upevněny rozporkami ( krátkými tyčemi ), které tvoří 1-2 věnce nad kruhem. Kruh hřebenáče je uprostřed žlabu, aby lopatky měly po obou stranách stejnou rozměru. Hřebenáčů se užívá tam, kde je malý, ale rychlý přítok vody řečištěm.

belík, je malého průměru ( asi 3´ ), nemá ani kruhy ani ramena, pouze široké lopatky přibité na ručkách zaklínovaných v přestěru hřídele. Užívá se na hamrech a pilách v horských divokých bystřinách

dvékružník ( dvojkružník, velkružník, spodál ) užívaný na spodní vodě na větších řekách, kde je třeba větších lopatek; má dva kruhy, mezi nimiž jsou lopatky buď na rybinu ve falci zapuštěny, a to dubovými obroučky vsazenými a zaklínovanými v čele kruhů nebo staženy a napeřeny jako u hřebenáče mimo kruhy ručičkami, zdířkami a závlačkami. Kruhy a lopatky dvékružníka jsou skoro těsně při bortnicích pažení ve žlabu.

hubenáč = velké kolo v povodním mlýně, o 2-3 kruzích s dlouhými lopatkami, které jsou mezi sebou spojeny rozporkami jako u hřebenáče. Zavěšeny jsou na nahoru a dolů pohyblivých zhlavích, a tak mohou být při vysoké vodě nadzvednuty a při malé vodě sníženy.

Ke spojovacímu ústrojí se počítají všechna moučná čili paleční kola a kruhy čili buben = kolo o 2 kruzích, do kterých jsou zasazeny cevy ( 18, 20, 24, 32, 36, 38 i více ), sahající do palců čelníku nebo lícníku. Každý kruh je složen ze 2 věnců o 4 skružích.

Moučné neboli paleční kolo má podle velikosti 4 nebo 6 čtvrtí a ty se skládají ze skruží lícních a příramkových. K palečním kolům patří :

- lícník, lícní kolo, které má po straně tj. na ploše kruhu ( v lícní skruži ) nabité palce ( náboj, stejně dlouhé a silné dřevce ), rovnoběžné s hřídelem

- brůna, kolo spojovacího ústrojí tzv. heveru, které je menšího průměru a má v licí dvě řady palců

- čelník má na vnějším obvodu ( v čele ) nabité palce, které mají stejný směr jako polouměry kola. Stojí kolmo na osu hřídele

- jednořadý má palce nabité v jedné řadě

- dvoupárový, čelník ob palec nebo také řečený na zaječí skok má ve dvou řadách nabité palce, první, třetí, pátý atd. tvoří jednu řadu; druhý, čtvrtý, šestý atd. druhou řadu

- ježek je malý ležatý čelník u heverového ústrojí nad bubnem na stojatém hřídelíku, kterým otáčí brůna, ježek zabírá do ceví kladnice neb talířů vřetena kamene

- orlík je poněkud větší ležatý čelník u heveru, táhne ale dvě vřetena kamenů

- Jestliže je lícní kolo zavěšeno na hřídeli kola a táhne bezprostředně kladnici nebo talíře mlýnského vřetena, nazývá se takové složení jednuška nebo též jednostka.

Hever je složení dvou palečních kol. Na ležatém hřídeli vodního kola je zavěšeno malé lícní kolo – brůna, jejíž palce zabírají do cev kruhů – bubnu, který je upevněn na stojáku ( stojatém hřídelíku ); na hořejší části hřídelíku sedí ležatý čelníček, ježek, jehož palce zabírají do kladnice a tak otáčejí kamenem.

Dvéstrojník ( výstrojník, vystrák ) je ústrojí neboli složení s dvojími koly. Na ležatém hřídeli vodního kola sedí čelník, jehož palce zabírají v cevy kruhu čili bubnu upevněného na pastorku, menším ležatém hřídeli, na jehož druhém konci je svisle zavěšen lícník, jehož palce otáčejí za cevy vřeteno s kamenem.

Dvojité mlýnské složení, v němž táhne čelník za 2 kruhy 2 pastorky a tyto opět 2 lícníky, a sice jeden pastorek po ráně a druhý proti ráně, je nazývá mrňák.

K pracovnímu ( výkonnému ) ústrojí náleží :

- nasýpací koš, vřeteno s oběma mlýnskými kameny, hasačert čili pytlování a žejbrování.

- Mletí na českých mlýnech bylo jednoduché; obilí buď suché nebo kropené se rozemílalo a co nepropadlo skrze pytlík do moučnice, vypadlo do truhly a znovu se vynášeno do nasýpacího koše tak dlouho ( obvykle 8-9 krát ), až zbývaly jen otruby. Tak se získala nejdříve nejbělejší mouka, tzv. vejražek, později vypadávala mouka temnější a temnější.

- Před vynálezem pytlování a žejbrování ve 2. pol. 15. stol. padalo rozemleté obilí přímo od kamene do sutky ( násypky ) nebo bylo zachycováno do měchu ( pytle ). Melivo se potom muselo ručně pomocí řičic ( sít ) prosévat. Tuto namáhavou práci vykonávala ve mlýně dvě pacholata ( mladí silní chasníci nebo učedníci ), z nichž jeden proséval na žíněném sítu ze šrotu krupici s moukou a druhý mouku s krupice.

- Když se počalo užívat žejbrování, vyráběly se při mletí pšenic krupice, které propadaly sítem žejbrování a hrubé šroty se svezly po sítu žejbra. Krupice se musela ještě několikrát prosít na ručních sítech, aby byla stejnějšího zrna a na ručních foukacích mlýncích profukovat, aby se z ní odstranily jemné struhy.

České složení mělo dvě podlahy. Na dolní stála moučnice a moučná truhla, stoupa na kroupy nebo holendr, hlavní hřídel s palečním kolem a převody. Na horní podlaze ležely v lubech mlecí kameny a na nimi násypný koš. Vedle stál zvedák mlýnských kamenů.

Součásti pracovního ústrojí byly následující :

Mlýnské kameny pracovaly na hranici – stavební dřevěné kostře ze sloupů a trámů ( čelní sloupy byly zdobené ), složené následovně : Podél hlavní zdi, dělící mlýnici od lednice je položen pozední podval a rovnoběžně s ním pod podlahou mlýnice druhý tzv. podlažní nebo též remlíkový podval. Na podvalech jsou postaveny sloupy, které nesou přední a zadní moučník.

Prohloubená prostora mezi nimi, v níž se otáčejí moučná ( paleční ) kola se nazývá podkolí.

Pod hranicí leží hřídel, otvorem v hlavní zdi mlýnice prostrčený do lednice, kde je na hřídeli vodní kolo a v podkolí jsou na hřídeli zavěšena palečná ( moučná kola ). Palce či náboj lícníku zabíhají do ceví kladnice, která je uklínována na vřetenu čilí železí. To stojí na svém zakulaceném dolním konci v ocelovém hnízdu, uklínovaném v nárazu zapuštěném uprostřed kobylice. Hořejší konec vřetena – stopka – prochází spodním kamenem a na její vyčnívající části je nasazen běhoun ( svršek, svrchní kámen ) pomocí kypřice upevněné v díře běhouna. Vyčnívající část spodního kamene a běhoun jsou ohraničeny lubem.

Mlýnské kameny z kamenouhelného pískovce měly svá pojmenování podle původu, jakosti nebo vad.

Z lomu v Doksech pocházely doksáky, z Doubravic u Miletína doubraváky, z Krtů u Podbořan krťáky neboli gertňáky, z Lanžova u Hradce Králové lanžováky, z lomů v Malých Přílepích u Lodenice na Kačáku přilepáky, z Těšnova u Mnichova Hradiště těšnováky, z Vamberka u Rychnova nad Kněžnou vamberáky, z Kamenných Žehrovic u Nového Strašecí žehrováky a ze Žitavy v Sasku žitaváky.

Podle vady se nazývaly hrachový ( při mletí pouštěl z jádra písek velikosti hrachu a tím mouku znečišťoval ), střepovitý ( měl rozpukliny ), váhovitý ( byl ne jedné straně těžší ), mozkovitý ( pouštěl ze svého jádra při mletí větší kusy zvětralého vápence ), bochníkový ( při krajích byl měkčí a proto zde rychleji ubýval ), zalehlý, zalitý nebo slévač ( příliš hustý ), jadrnáč ( z hrubozrnného pískovce ), peckovitý ( měl v jádře mnoho křemínků ).

Podle vlastností jádra byl nazýván např. kámen měkkého, tvrdého, hustého, drobného, hrubého a otevřeného jádra.

Podle složení svého jádra byl mlýnský kámen kosák, jehož léta ležela šikmo, ležák měl léta v vodorovnými vrstvami a stoják, který měl léta prostopadná.

Koš k nasýpání meliva byl umístěn nad dírou běhouna do rámu ( lih s příčkami ) jehož oba konce spočívaly na vodorovně položených břevnech, tzv. štálcích. Čepy štálců se vsazovaly do dlabů sloupců a podkládaly nástavkami, vzadu delšími a vpředu kratšími, takže koš i lihy byly kvůli snazšímu vypadávání meliva z koše nakloněny. Pohyblivé dno koše – korčák – bylo zavěšeno na provazu z lipového lýka neboli lyčáku, uvázaného a provlečeného skrze 6 železných kroužků. Konce lyčáku, zavěšené v přední straně korčáku, bývaly obtočeny na obrtlíku, v příčce vsazené na předním konci lyžin. Poloha a uzavření výmětu v korčáku se řídila pomocí válečku s ozubeným kolečkem a 2 západkami. Tomu se říkalo buď dávati do kamena nebo obráceně bráti z kamena.

Dnem koše, neboli korčákem otřásal rejlík ( chybně později „rejholec“ ), kolík upevněný v hlavě spodem na dně korčáku přibité. Pružinka připevněná na jedné postranici koše táhla korčák na stranu a přitlačila rejlík na zdířku na vnitřním obvodu běhouna. Otáčením běhouna poskakoval rejlík na zubech zdířky a otřásal korčákem, čímž padalo melivo do otvoru - oka kamene snadněji.

V předním štálci byl zaklínován varhánek opatřený na zpředu malým železným čepem - čípkem, na nějž se nastrčila klapací ( stírací ) pružinka, která sahala až na kypřici v kameni a tak stírala melivo usazující se na stěnách díry kamene. Klapací pružinka byla zároveň přitahována napínací tětivkou přivázanou na štálcové pružině a způsobovala známé klapání mlýna a tím oznamovala volný rychlý běh kamene.

Vertikální snížení nebo zvýšení kamene se docilovalo pomocí lehčidla. V hraničních sloupech pod svory byly prostrčeny v délce svorů příčky; jedna z nich byla podložena a uklínována pod svými konci v dlabech sloupů nástavky, druhá příčka byla uklínována jen v zadním sloupu a zpředu volně ponechána pod lehčidlem ve sloupu. Její přední konec – hlava, přečnívající do mlýnice byl pověšen na dolním konci dřevěné dubové latě ( na hasáku ) nebo železného, dírkovaného kusu železa, tzv. kozlíku. Horní konec se prostrčil otvorem v hlavě svoru a otvorem houslí od lehčidla ( páky podobné houslím ) a zde upevněn tzv. hořejším svorníkem. Nadzvednutím houslí a jejich podložením kamenem se zvýšila příčka a s ní současně kobylice – vřeteno nesoucí a otáčející kámen běhoun. Kamenu se tímto nadzvednutím polehčilo a opačným způsobem přisloužilo, aby mlel drobněji. Podloženému kamenu a upravení lehčidla se říkalo skládání.

K výkonnému čili pracovnímu ústrojí mlýnského složení náleží také hasačert neboli pytlování a žejbrování.

Hasačert - okovaný válec vsazený mezi 2 sloupy pod moučníkem, se nárazem odrážky na pera váčku upevněného na vřeteně pod kladnicí odrážel a vrtěl a tím způsoboval otřásání moučného pytlíku navlečeného v rozích skrz loktuši ( plachtu ) do moučné truhly.

Moučná truhla ( moučnice ) byla zadní částí zavěšena na sloupy od pytlování a přední částí na šrotovníku ( truhle na výmět od pytlíku ) položená a nebo postavená na vlastních 4 nohách. Její čelo, v němž byla vsazena pružinka, napínací pytlík a péro napínající žejbrovadlo, bývalo mnohdy ozdobeno pěknými řezbami a polepováno obrázky. Bortice či boky truhly i zadek byly otevřeny a přikryty pouze plachtami. V bortici na jedné straně byl vyříznut výmět, jež se zavíral šoupátkem. Mouka se z truhly vyhrnovala přihrnovačkou ( prkénkem ) a vymetala kosinkou ( křídlem z husy ). Víko truhly bylo opatřené komínkem, aby výpary z teplého meliva odcházely a neusazovaly se na stropě víka. Pytlík byl na horním konci opatřen rámečkem, který se petlicí nebo kolíky připojil k moučníku - k díře, kterou melivo z lubu skrz moučník vypadávalo. Dolejší konec prostupoval čelem moučnice a byl připnut buď na konec pytlíkové pružinky nebo na váleček. Dolejší konec pytlíku měl též kožené hrdlo s vloženým železným kruhem a byl opatřen uchem, kterým se zavěsil na pružinku. Kožená hrdla byla obroubena popruhovou látkou a k té bylo přišito vlněné pytlíkové plátýnko. Asi uprostřed měl pytlík kožený pásek s dvěma uchy, kterými se nastrčil na rohy pytlování.

Žejbrovadlo ( síto od žejbrování ), také řečené krejha či kobylí hlava, sloužilo při špicování obilí k rozdělení obilních špiček a pluch od čistého zrna; při šrotování k rozdělování šrotu, hašpanu ( hrubé otruby ), krupice a kozičky / drobné krupičky ). Žejbrovadlo bylo opatřeno dvěma síty, položenými nad sebou na 3 prsty. Dlouhým stranám žejbrovadla se říkalo ramice či stranice¸ úzkému zakončení – čelo s hrotem. Na konci bylo opatřeno podlážkou s palečkem.

Čelo žejbrovadla s hrotem se vstrčilo do jamky v žejbrovacím peru a paleček na konci ( v podlážce žejbrovadla ) se opřel o ručičku v předním žejbrovacím válečku, v němž byla zaklínována kačena. Do ní byl dírkovaným železným koncem vsazen bidlec a jeho druhý konec, čípkem opatřený, se strčil do ručičky druhého žejbrovacího válečku, v němž byla zaklínována drkačka či repetačka, která podobně jako u hasačerta způsobovala otřásáním žejbrovadla žejbrování. Utahováním či napínáním pera v čele truhly se regulovalo otřásání žejbrovadla a vysévání různého druhu meliva.