Kategorie
PodkategoriePodorlicko
Poličsko
Odborné práce Marie Štěpánová
Ostatní autoři
Dokumenty Polička a okolí
Obecné |
Lidé temnými silami vládnoucíČernokněžní knížka - Hajný
spolčený s čertem - O
přimrazení - Čarovný
plášť pytláka Důrase - Čermenské
čarodějnice
Černokněžní knížkaVe
své paměti jsem zachoval jednu pověst
o černokněžní knížce, ta měla jeden řádek černý a druhý červený a sloužila
prý k zaklínání duchů. Jejím majitelem byl před léty 1790 v Orlici Kvapil s
přezdívkou u Cimbálníků. Jednou majitel nebyl doma a mládež ji našla a
začali v ní čísti, ale k hrůze kol stavení začalo přibývati černých postav.
Majitel té knížky však již neměl pokoje a úprkem hnal k domovu a tu ony
postavy chtěly na něm práci. On však neztratil duchapřítomnost, neb by jej
byly rozškubaly a poslal je ku dvoru rozhazoval mrvu, která byla na poli v
hromádkách. Přišel domu, začal čísti v knize nazpátek a tu prý zase jedna
postava po druhé se z pole ztrácela, zanechavše za sebou nesnesitelný puch.
Potom jí majitel zničil, aby se nestalo něco horšího, neboť o podobné kousky
prý nebylo nouze. (Z paměti
svého otce napsal Albín Krejsa, Kunčice 160, 26. V. 1933) Kvapilové hospodařili
v té době na Orlici dva – synové Jana Kvapila (1702-1780) a Magdaleny
roz. Šparlingové. Selský grunt č. 55 převzal po otci František Kvapil (*
1729), jenž prý „ve verměřovické
hospodě nenadále zemřel“ a v sousedství, v podružské chalupě č.
56 žil s rodinou Josef Kvapil (* 1749), kostelník. František byl otcem
pozdějšího orlického rychtáře Josefa Kvapila. Těžko říci, komu z nich
přisoudila pověst vlastnictví černokněžní knížky. Přibližně stejná pověst se
vypráví v Lukové, kde prý : jakýsi pocestný našel
starou knihu, četl a vtom jej obklopilo jedenáct duchů. Nevěděl, co má dělat,
a tak jim nechal rozházet hromádky hnoje na poli. Zatímco pracovali, běžel na
faru do Lukové. Farář si věděl rady a začal číst text pozpátku. Strašidla se
postupně vytrácela, až všechna docela zmizela. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě,
Ústí nad Orlicí 1995) O černokněžnické knížce
existuje také pověst v Řetové. Také její rozuzlení je shodné
s předchozími : K jednomu hospodáři
v Řetové přišli dva cikáni a tolik prosili o nocleh, až jim ho dal. Oni
však přivedli na noc tolik cikánů, že jich bylo plné stavení. Časně ráno se
rozběhli po vsi, ale věci nechali ve stavení, že si pro ně přijdou. Když se
hospodář strojil do kostela, zahlédl u dveří na zemi, vedle jiných cikánských
věcí, knížku. Zvedl ji, zalistoval, sem tam obracel a neustále se mu písmenka
zdála vzhůru nohama. Nakonec na to přišel a začal pomalu slabikovat. Ničemu
nerozuměl. Když toho chtěl nechat, zdvihl hlavu a – světnice plná čertů.
Všichni na něho hleděli, jako by od něho něco očekávali. sedlák se lekl, ale
vzpomněl si, jak slýchával, že se jim musí dát nějaká práce, aby neuškodili.
Právě se mu tuze hodilo, že měl na poli u kostela v hromádkách hnůj. Tak
jim poručil, aby ho rozházeli. Když šli lidé ze mše, divili se, kdo nadělal
tolik práce. Černokněžnické
knihy už nejsou, jen tu a tam má někdo pár řádek opsaných. Kněží je
spalovali. Kdo nechtěl dát, toho úřady donutily.
(Václav Zdeněk Hackenschmied, Na
besedě, Ústí nad Orlicí 1995) Trochu jinak se příběh
traduje v Třešňovci : Poblíž
nožíře Pifla se sešlo v domku několik hochů. Měli s sebou
čarodějnickou knížku a chtěli přivolat čerta. Ten, co mu knížka patřila,
z ní četl a čert se skutečně objevil. Kluci dostali strach, pouze majitel
knížky měl tolik duchapřítomnosti, že přečtené znovu přečetl ještě jednou
pozpátku. Teprve pak čert zmizel. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě,
Ústí nad Orlicí 1995) Čarodějnickou
knížkou prý dokázal přivolat čerty i jakýsi Janele z Třebovic č. 134
řečený Moc, který ačkoliv byl zbožný a hodný člověk, uměl provozovat i mnoho
dalších kouzel (viz O přimrazení). Jednou v neděli byl se ženou
v kostele, když si vzpomněl, že neschoval čarodějnickou knížku. Jak
přišel domů, viděl, že ji mají děti. Počaly z ní zrovna číst, aniž
věděly, že pronášejí kletby. V povětří se objevilo hejno kavek,
obletovaly kolem a snesly se na hrušku u stavení. Byli to zlí duchové, kteří
čekali na další zaklínací slova, aby vnikli do stavení. Janele vzal honem ošatku
jahel a rozhodil je po hnoji, aby je kavky sezobaly. Potom začal číst
pozpátku, co děti již přečetly. Kavky se jedna po druhé ztrácely až konečně i
poslední odletěla. Kdyby nedočetl včas, dřív než by jáhly sezobaly, byli by
se celé vesnice zmocnili čerti. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě,
Ústí nad Orlicí 1995) Docela
k jinému účelu sloužila černokněžnická knížka chalupníkovi z Čermné
: Na
kusu pole na Kobylici pěstoval zelí. Když se setmělo, třikrát pole obešel a
přitom četl z čarodějné knížky. Kdo by v noci chtěl zelí ukrást,
byl by se přimrazil a nemohl by se z místa ani hnout. Musel by čekat, až
chalupník před východem slunce přijde obcházet pole. Kdyby se opozdil a
slunce vyšlo, zloděj by pod jeho paprsky zčernal. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě,
Ústí nad Orlicí 1995) Čerty
uměl vyvolat i holič Pražák z Písečné 40. „...Byl v neděli účasten
ranních služeb Božích a neustále mu něco vrtkalo v hlavě, by šel s
kostela domu dřív, než ukončí kněz mši sv. Skončil svou obvyklou pobožnost,
ubíral se s kostela s kopce dolů po pěšině domů odevřel dvéře a vida čerty
strakatý po světnici hledajíce práci! Rychle se otočil, chvátající do síně
otevřel jarmaru, popadl hrnec s jáhlami, rozhodil je po světnici po
podlaze, čerti jáhly sebrali a po té zmizeli. Po
starostech s čerty teprv shlédl Pražák blízkého souseda v koutku strachy
sedícího držíc v ruce Krameriusovu školní čítanku, kterou z dlouhé chvíle
sebral z prkénka na trámě a četl čekajíc na Pražáka, až přijde s kostela domu
by jej oholil..." Obsah
pověsti o Pražákových čertech je kombinací předchozích, ale oproti nim jako
jedná definuje „černokněžní“ knížku jako Krameriovu školní čítanku. Že by
důvodem bylo vyvolat mezi lidmi strach z vlasteneckých knih vydávaných
Krameriovým nakladatelstvím založeným koncem února 1790 ? ● Hajný spolčený s
čertem
V Přívratě
č. 25 bydlel hajný, který byl spolčen s čertem. Když byla nejčernější
noc, otevřel okno a střelil do tmy. Pakl zavolal děvečku, které řekl : „Jdi
do lesa, najdeš střeleného srnce, přines ho !“ Děvečka šla a skutečně zvěřinu
přinesla. Když už hajný umíral, objevil se na okně černý kohout, který zakokrhal
a odletěl. Od té doby se v chalupě žádné štěstí dlouho neohřálo.
(Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí
1995) ● O přimrazení
Sedlák
Kaplan – Mocele z Říček 17 obchodoval s obilím ve velkém. Byl-li na
cestách, nikdy nedával fůry s obilím pod střechu. Kam dojel, tam je
nechal stát, odpřáhl jen koně. Měl to tak zařízené, že kdo se fůr o obilím
jen dotkl, zůstal na místě přimrazen a nemohl se hnout, dokud mu sám sedlák
nepomohl. Mocele
uměl také zavádět kroupy. Jednou se nad Říčkami stahovala děsivá mračna,
Mocele chodil po poli s kloboukem pod paží a něco šeptal. Mračna tak
zavedl nad lesy a úroda byla zachráněna. kdyby se v zaříkání zmýlil,
sesypaly by se kroupy na něho. Když na mezi jedí ženci a z chleba tam
nadrobí, mračna se převelice těžko převádějí.(Václav
Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995) Stejnou
moc prý měl i jeden chalupník v Čermné. Doubrava pěstoval na kusu pole na Kobylici zelí. Těšil se, že bude moci
hodně naložit na zimu, ale na podzim se mu začaly ty největší hlávky ztrácet.
Když se setmělo, třikrát pole obešel a přitom četl z čarodějné knížky.
Kdo by v noci chtěl zelí ukrást, byl by se přimrazil a nemohl by se
z místa ani hnout. Musel by čekat, až chalupník před východem slunce
přijde obcházet pole. Kdyby se opozdil a slunce vyšlo, zloděj by pod jeho
paprsky zčernal. Ráno se Doubrava probudil a viděl, že skoro zaspal. Honem se oblékl a
spěchal na pole. Když přiběhl na Kobylici, viděl, že v zelí stojí člověk
s pytlem na rameně a nemůže z místa. Doubrava honem přiskočil,
vyťal mu na každou tvář pořádnou facku a kopl ho pod kolena. Chlap zahodil
pytel, zařval a utíkal, jak jen mohl. Byl to té doby známý zloděj
z Horní Dobrouče, zvaný Černý Honza. (Jan Šilar,
Čermenské obrázky, 1995) V Třebovicích
134 žil jakýsi Janele, řečený Moc, prý zbožný a hodný člověk, který kromě
přimrazování uměl i spoustu jiných kouzel. Čarodějnickou knížkou přivolával
čerty, uměl k sobě přivábit polní i lesní zvěř. To vytrhl ze země
břízku, vzal ji vrškem pod paži a pozpátku ji vlekl domů. Po vyryté rýze se
táhla zvěř jako po šňůře a snadno ji pak dostal. Proto u něj v neděli
ani ve svátek nebyla nouze o kousek masa. Uměl i
přimrazovat a donutit zloděje, aby ukradené věci vrátili. Ve žních pomáhal
Moc se ženou ve Šnajdrově sňatku. O svačině poslal ženu, aby polila plátno,
co bělili na trávníku. Po chvíli žena přišla, že plátno je pryč. Muž sundal
z hlavy čepici, pod levou paží s ní točil a šel hledat zlodějovu
stopu. Když ji u potoka našel, přinesl tři rezavé šindeláky a vrazil je do
šlépějí. Pak se znovu vrátili se ženou na pole. Domů přišli za klekání a koukají, že k nim jde
nějaká ženská s rancem na zádech. „No, tak už nám nesete plátno zpátky ?
Jak daleko jste s ním došla ?“ Zlodějka nato : „Panečku, hezky daleko !
Až za damníkovský kostel u Červeného vrchu na cestu k Rudolticím. Tam mě
najednou píchlo třikrát v levé noze a nemohla jsem bolestí pokročit
dopředu. Zpátky do šlo dobře, a tak jsem si usmyslela, že to raději vrátím.“ (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995) Jistý Bartoš
z Říček č. 2 uměl také více, než jen jíst chléb. Aby mu na poli neškodili
ptáci, připoutal se na keře. Uměl také vyléčit každou nemoc a když někdo něco
ukradl, dokázal potrestat viníka tím, že schnul. Jednou mu kdosi
z bran vytahal hřeby. Zloděj se zanedlouho sotva šoural, když ve
Skřipkách potkal Bartoše. „Bartoši, jsi katolický křesťan ?“ „Já jsem
katolický křesťan, ale ty jsi zloděj ! Vrať mi mé hřeby a já ti pomohu !“ A
také pomohl. Jednou mu zase
řezníci z Brandýsa ukradli ovce. Schli také. Sami za Bartošem nechtěli
jít, aby se neprozradili, a tak poslali jakéhosi člověka s prosbou, aby
jim Bartoš pomohl. „Až mi vrátí ovce !“ Ale ty už byly
dávno pryč, tak mu poslali peníze, co za ně utržili a kůže dali tajně pod
stáj. Tím řezníci ozdravěli. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě,
Ústí nad Orlicí 1995) Zaříkací formule na
přimrazení prý účinkovala jen tehdy, když na zloděje nesvítilo slunce a
byl-li zaříkávající hospodář nevinný. V choceňských Pelinách prý žil
člověk, který kouzlo znal, ale nikdy nepoužil : Pod strání stály
dvě chalupy, z nichž jedna patřila sousedu Žákovi. Byl to člověk
spravedlivý, měl malé hospodářství a na louce u řeky bělidlo. Přadena
navlékal na dlouhá bidla, zavěšená na kůlech, kde zůstávala po celou dobu
bílení i v noci, aby se manipulací nezcuchala. Nejednou se stalo, že noční
zloděj na bělisku nějaké to předeno ukradl. Žák pak musel ztrátu uhradit ze
svého. Sestra, co jej přišla navštívit, řekla : „Proč takového zloděje
nepřimrazíš, aby nemohl utéci, než ty přijdeš ? Žák se však jen
smutně usmál. „Nemohu, sestro, nemohu si vzít na svědomí život člověka. Mohl
bych jej přimraziti, ale kdybych nepřišel ještě před východem slunce, abych
ho z toho vytrhl, zůstal by ve strnutí, zčernal by a ztuhl nadobro. A to
já si pro jedno přadeno na svědomí nevezmu.“ (podle Marie Prudičové v knize
Zdeňka Meduny „Pověsti z Chocně a okolí“, Ústí nad Orlicí 2002) ● Čarovný plášť
pytláka Důrase
Zádolí, obrovský
komplex opatovských lesů mezi Janovem, Mendrykem, Semanínem a rybníky na
Litomyšlsku, bývalo doménou pověstného třebovického pytláka Vaška Důrasova.
Chodíval před svými společníky vždy v podivném plášti. Jakmile pytláci
zblikli panské myslivce, rychle zmizeli v houštinách. Jen Důras zůstal
stát a vysmíval se střelbě lesníků. Kulky, které na něj myslivci vystříleli,
se vždycky zachytily v kouzelném plášti. Když zestárl a přestal
pytlačit, čarovný plášť spálil. (Václav Zdeněk
Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995) ● Čermenské
čarodějnice
Faltejsková
ze Smrčiny chodívala po Betlachových lukách a tahala za sebou trávnici. Pak
nemohli u Betlachů nic nadojit. Když přišla domů, tahala cípy trávnice a
z nich teklo Betlachovo mléko. Stejně prý čarovala i Čadová, která začarovala
krávy Vackům v Čermné 23. Hospodář si ale věděl rady : Vacek
šel ke svému bratru, faráři ve Výprachticích, aby u nich vysvětil a Čadové
střelil do máselnice. Tak prostřelil Čadově krávě vemeno. Farář všechno udělal, u Vacků pak měli z krav
všechen užitek a čarování Čadové přestalo. (Jan Šilar, Čermenské
obrázky, 1995) Až do zrodu lékařské vědy v 19. století byly
bylinky lékem na veškeré choroby. Přitom se však jejich léčebná působivost
přisuzovala spíše symbolice (např. sběr o svatojánské noci) než skutečným léčebným
vlastnostem. V některých rodinách se znalost léčivých účinků bylinek po
generace prohlubovala. Ověřené recepty spolu se zaklínadly, která měla účinek
zvýšit, se předávaly dál. Za čarodějnice pak bývaly většinou označovány
osamocené, staré a chudé ženy. Jednak proto, že měly čas se sběru a přípravě
bylinek věnovat (tím si v podstatě přivydělávaly) a zároveň získaly věkem zkušenosti, aby dokázaly
lidem poradit v těžkých životních situacích. Takové ženy ovšem
představovaly i ideální oběti, když bylo třeba vysvětlit různé pohromy –
neúrodu, dobytčí mor i obyčejný pokles dojivosti. Víra v čarodějnictví byla v lidech
hluboko zakořeněna a svými prohlášeními k tomu přispěla i církev. Např.
apoštolská bula proti kacířství čarodějnic z r. 1484 říká, že
čarodějnice dokáží „mařit ženám porod, vylíhnutí zvířecích
mláďat, dovedou ničit plody i úrodu zemskou ... jako i muže, ženy, malý i
velký dobytek ... dovedou mařit, dusit a hubit.“ Lidé předpokládali, že kromě tělesných neduhů a
zranění dokáží tyto ženy změnit i lidské osudy. Proto se na ně obraceli
s žádostmi o pomoc před uhranutím, při trápení z nešťastné lásky apod..
Dodnes se zachovaly různé čarodějné návody. Tyhle pocházejí až ze 13.
století, ale myslím, že nějak podobně se užívaly ještě dlouhá staletí potom : Jak zabránit sporům a
rozvodu. Aby se muž se ženou nerozešli pro
různé spory a nedorozumění, je třeba obstarat dvě křepelčí srdce, a to jedno
ze samičky, druhé ze samce. Srdce samičky musí u sebe stále nosit žena,
zatímco srdce samečka nosí u sebe muž. Hádky a různice okamžitě přestanou,
nenávist se změní v lásku a něhu a proti jejich lásce nic nezmůžou ani
kouzla ani čarování. Chcete-li
snadno a bez námahy absolvovat nějakou
cestu, musíte vzít do ruky
rostlinu, která se jmenuje pelyněk a běžet s ní dokola; načež pelyněk
povaříte a když si v něm umyjete nohy, nikdy nebudete unavený. Nejlepším
prostředkem proti padání vlasů či
chlupů na kterékoli části těla je mast vyrobená z myšího trusu a medu. Zavřeme
psa doma a po tři dny mu budeme dávat jedině kosti k ohryzání. Pak
sesbíráme jeho trus a dáme jej usušit; je to výborný lék proti úplavici. Volský
či kravský trus zabalený do vinných nebo zelných listů a ohřátý v popelu léčí záněty vzniklé po zranění nebo též ischias. Pavučina,
přiložená na ránu, zastaví krvácení.
Mimo to zabrání zanícení rány anebo vředů. Další čarodějnické praktiky popsala při výslechu
r. 1546 Lída, manželka hradeckého kata Jakuba Kačírka : „...Vít Fertl, ten ras..., když jsme
předešle pod hůrou Kunětickou odřeli kůň nebo kobylu... mi řekl, abych se
neumejvala, že ... to dělajíc až doma a tu vodu schovaje po umytí, tehdá ve
čtvrtek po slunci vleje ji do čepů do vrat někde, a tudy že bude časté mrchy
mívati a dobytek aby mřel.... Taky sem to dělala, že sem paznechty od dobytka
umrlého spálila a tím sypala trávu, aby dobytek mřel. |
